Odpuštění je nemožné bez pokání a pevného rozhodnutí k polepšení

Navrhuje se, že by rozvedený a civilně znovusezdaný člověk mohl být připuštěn ke svátosti pokání (a potom k přijímání), přestože zůstává vázán platným prvním manželstvím, jestliže „lituje, že selhal ve svém prvním manželství“, nemůže-li obnovit první manželství ani opustit druhý vztah, „aniž by se dopustil další viny“, a „snaží se podle svých nejlepších sil žít druhé, civilní manželství z víry a své děti vychovat ve víře“.¹ Není zde ani zmínky o tom, že by měli žít jako bratr a sestra; i když se užívá slov „pokání“ a „obrácení“, zdá se, že z textu vyplývá, že v druhém vztahu by i nadále pokračovalo manželské soužití.

Podle Kristových slov, „kdo se rozvede se svou ženou a ožení se s jinou, dopouští se vůči ní cizoložství“ (Mk 10,11). Je-li první manželství platné, potom se ten, kdo vědomě a svobodně provozuje manželský akt s jinou osobou (a to i po novém civilním sňatku a i přes uvedené polehčující okolnosti), dopouští cizoložství. Objektivně jde o důležitou věc a vede to ke smrtelnému hříchu.²

Člověk musí, aby dosáhl odpuštění, mít „odpor ke spáchanému hříchu“ a „úmysl lepšího života“

Postulovat, že tato osoba by mohla obdržet odpuštění ve svátosti pokání, aniž by se z tohoto hříchu kála a vyznala ho, je prostě neslučitelné s definitivním katolickým učením. Ve skutečnosti to Církev slavnostně prohlásila za katolické dogma a věc Božího zákona. Jak říká 7. kánon Tridentského koncilu o svátosti pokání:

Kdo by prohlásil, že na základě božského práva ve svátosti pokání není nezbytné vyznávat všechny a jednotlivé smrtelné hříchy, na něž si kajícník po řádném a pečlivém zpytování svědomí vzpomíná… ten nechť je vyobcován.³

Písmo učí, že k odpuštění hříchů a sjednocení s Kristem je nutné pokání: „Když tvrdíme, že máme s ním společenství, ale (přitom) žijeme ve tmě, lžeme a naše jednání není ve shodě s pravdou“ (1 Jan 1,6). Jak napsal sv. Jan Pavel II.: „Bez opravdového obrácení, které zahrnuje vnitřní zkroušenost, a bez pevného předsevzetí změnit se zůstávají hříchy „zadrženy“, jak říká Ježíš a s ním tradice starozákonní a novozákonní.“⁴ Podle Tridentského koncilu musí člověk, aby dosáhl odpuštění, mít „odpor ke spáchanému hříchu“ a „úmysl lepšího života“.⁵

Bez ohledu na to, o kterou svátost jde (ať pokání nebo Eucharistie), katolické učení vylučuje možnost odpuštění hříchů bez lítosti nad všemi smrtelnými hříchy a pevného úmyslu se polepšit. Navrhovat rozvedeným znovusezdaným takovou možnost by je odvádělo od pravdy a mohlo pro ně mít nejvýš závažné důsledky.

[childnav]