IV.

Církevní Otcové projevovali živou starostlivost, aby nepřišla nazmar ani nejnepatrnější částečka eucharistického Chleba, jak přesvědčivě dokládá napomenutí sv. Cyrila Jeruzalémského:

„Když přistupuješ, nesmíš natahovat ploché dlaně a roztahovat prsty. Ale z levé ruky udělej trůn pro pravou, neboť ona má přijmout Krále… Dávej pozor, abys neztratil nic z Těla Páně. Kdybys ztratil, bylo by to, jako bys odsekl část vlastního těla. Řekni mi, prosím, kdyby ti dal někdo zlatá zrnka, nedával bys snad na ně velký pozor a nezacházel bys s nimi pečlivě, abys nic neztratil? Nemusíš tedy ještě s větší pečlivostí a ostražitostí dávat pozor, aby ti nikdy neupadl na zem ani nejmenší drobeček Těla Páně, který je mnohem cennější než zlato nebo drahé kamení?“¹

Již Tertullián (2.-3. stol.) dosvědčil trýznivou obavu a péči církve, aby se neztratila ani částečka: „Máme strach, aby nic z kalicha ani z Chleba neupadlo na zem.“²  Maximální pečlivost a úcta k částečkám eucharistického Chleba byla ve 3. stol. charakteristická pro církevní obce, které znal Origenes:

„Vy, kteří jste často přítomni na božských tajemstvích a přijímáte Tělo Páně, vězte, jak velkou máte mít pečlivost a úctu, aby žádná částečka z konsekrovaných darů nespadla na zem a nepřišla nazmar.“29[In Ex. hom. 13, 3.]

Upadnutí částečky Eucharistie na zem považoval sv. Jeroným za znepokojivé a za duchovní nebezpečí: „Když přijímáme Tělo Kristovo – kdo je věřící, rozumí – dostali bychom se do nebezpečí, když by nám částečka spadla na zem.“³

V liturgické tradici koptské církve nacházíme následující varování:

„Není žádný rozdíl mezi větším nebo menším kouskem Eucharistie nebo dokonce ani tím nejmenším, který nepostřehne ani bystré oko; i jemu náleží stejná úcta, jako celému Chlebu.“⁴

V některých východních liturgiích se konsekrovaný Chléb nazývá „Perla“ (margarita). Tak je nazýván například v Collectiones Canonum Coptiae:

„Bože, nedopusť, aby něco z Perel neboli kousek proměněného Chleba zůstaly na prstech nebo spadly na zem!“⁵

V tradici syrské církve byl eucharistický Chléb srovnáván s ohněm Ducha svatého. Živé vědomí přítomnosti Krista i v tom nejmenším kousku Eucharistie bylo velmi silné, jak potvrzuje sv. Efrém:

„Ježíš naplnil chléb sebou samým a Duchem a nazval jej svým živým Tělem. To, co jsem vám teď dal, řekl Ježíš, nepovažujte za chleba, a nešlapte nohou ani po tom nejmenším úlomku. Vždyť nejmenší kousek tohoto Chleba může posvětit miliony lidí a stačí, aby dal život všem, kdo ho jí.“⁶

Nejvyšší pozornost a starostlivost Církve prvních staletí, aby se neztratil ani kousek eucharistického Chleba, byl všeobecně rozšířeným jevem: Řím (srov. sv. Hippolyt, Traditio apostolica, 32), severní Afrika (srov. Tertullián, De corona, 3,4), Galie (srov. sv. Caesarius z Arles, sermo 78, 2), Egypt (srov. Origenes, In Exodum hom. 13, 3), Antiochie a Konstantinopol (srov. sv. Jan Zlatoústý, Ecloga quod non indige accedendum sit ad divina mystéria), Palestina (srov. sv. Jeroným, In Ps. 147, 14), Sýrie (srov. sv. Efrém, In hebd. sanctam, sermo 4, 4).

V době, kdy se přijímalo jen do úst a dokonce byla užívána patena, vydal papež Pius XI. toto závazné napomenutí: „Při zacházení se svátostí eucharistie se musí zvlášť horlivě dbát na to, aby nepřišly nazmar kousky konsekrovaných hostií, neboť v každém z nich je přítomno celé Tělo Kristovo. Z tohoto důvodu se musí velmi pečovat o to, aby se od hostie lehce neulamovaly malé kousíčky, které by pak spadly na zem – jak strašná představa! – kde by se smíchaly se špínou a mohly by být pošlapány nohama.“⁷

Při události, která má tak velký význam v životě církve, jako je svátostné přijímání Těla Páně, musí panovat odpovídající pečlivost, pozornost a opatrnost. Když velký papež Jan Pavel II. mluvil o sv. přijímání, zmínil „žalostné nedostatky úcty k eucharistickým způsobám, nedostatky, které zatěžují také pastýře církve, kteří byli snad málo bdělí k postojům a chování věřících k Eucharistii.“⁸  Proto musíme počítat se zvláštními a dobovými okolnostmi, se kterými se přijímající setkávají, aby nenastalo nic, co by mohlo poškodit eucharistickou úctu, jak varovně poznamenal sv. Tomáš Akvinský.⁹ Každá svátost se vyznačuje dvěma aspekty, které jsou navzájem neoddělitelné: oslava Boha a spása člověka.¹⁰  Forma obřadu musí proto s co největší jistotou zaručit úctu a posvátný charakter eucharistie.

Právě tyto aspekty shody mezi vnitřní dispozicí a jejím vyjádřením vnějšími gesty vysvětlil působivými slovy plnými horlivosti pro víru bl. Columba Marmion v následující modlitbě, která se obrací na Ježíše v Eucharistii:

„Pane Ježíši, z lásky k nám, abys nás přitáhl k sobě, aby ses stal naším pokrmem, skrýváš svůj Majestát. Čím více skrýváš své božství, tím více toužíme klanět se Ti, tím více toužíme kleknout si s láskou a úctou k Tvým nohám.“¹¹

Bl. Columba Marmion vysvětlil základ vnější úcty k eucharistickým způsobám díky modlitbě církve:

„Pane, dej nám milost, abychom uctívali svaté tajemství Tvého Těla a Tvé Krve.“ Proč uctívali? Protože Kristus je Bůh, protože skutečnost svatých způsob je svatá a božská skutečnost. Ten, který se ukryl v Eucharistii, je Tentýž, který je spolu s Otcem a Duchem Svatým nekonečné Bytí, Všemohoucí: Ó, Kriste Ježíši, skutečně přítomný, vrhám se Ti k nohám. Tobě náleží veškerá úcta  vzdávaná Svátosti, kterou jsi nám chtěl v předvečer svého utrpení zanechat jako svědectví své nesmírné lásky.“¹²

[childnav]