VII.

Právě liturgií dosvědčuje církev svou víru v Krista a uctívá Toho, který je přítomný v tajemství Eucharistie a stal se pro věřící pokrmem.¹ Způsob, jakým se nakládá s eucharistickým Chlebem, má velkou pedagogickou váhu. Obřad musí být věrným svědectvím toho, v co církev věří, musí být vychovatelem ve službě víře (dogmatu). Liturgické gesto, zvláště gesto, se kterým přijímáme eucharistického Pána, tedy „Svatého nade všechny svaté“, vyžaduje takový postoj těla a duše, který odpovídá požadavkům Ducha. Služebník Boží (dnes již blahoslavený – pozn. překl.) kardinál John Henry Newman učil v tomto smyslu:

„Věřit a nedělat žádné znamení úcty, bohoslužba s indiskrétností a podle vlastních choutek je jevem abnormálním a neznámým dokonce i ve falešných náboženstvích, natož pak v pravém. Bohoslužba, výrazové formy bohoslužby – jako pokleknutí, vyzutí bot, mlčení atd. – se pokládají za nutné, aby se člověk mohl náležitě přiblížit k Bohu.“²

Sv. Jan Zlatoústý vytýká kněžím a jáhnům, kteří rozdávají sv. přijímání všem ze strachu před lidmi a bez povinné pozornosti:

„Také když přistupuje ke přijímání někdo z neznalosti, nebojte se mu v tom zabránit. Boj se Boha, ne lidí. Když se totiž budeš bát lidí, budou se ti posmívat. Když ale budeš mít bázeň před Bohem, lidé k tobě budou mít úctu. Byl bych připraven raději zemřít, než podat Krev Páně nehodné osobě; raději bych prolil svou krev, než nemístně podal úctyhodnou Krev Páně.“³

Sv. František z Assisi napomínal kleriky a vyzýval je k mimořádné bdělosti a úctě při rozdávání sv. přijímání:

„Jsou takoví…, kteří rozdávají Eucharistii nerozvážně… Cožpak nás nepohne toto znesvěcení k soucitu, když pomyslíme na to, jak se tento Pán, který je tak dobrý, vydává do našich rukou, a každý den jej držíme a přijímáme svými ústy? Zapomněli jsme snad, že jednoho dne to budeme my, kdo upadneme do Jeho rukou?“⁴

Nesmíme také zapomenout na stále aktuální napomenutí Římského katechismu, který v podstatě tlumočí poučení apoštola Pavla z 1Kor 11, 27-30:

„Mezi všemi posvátnými Tajemstvími není žádné, které by se dalo srovnat s Nejsvětější svátostí eucharistie: Proto není žádná jiná urážka, pro kterou bychom se mohli obávat strašnějšího trestu Božího, než ta, kterou spáchají věřící, kteří zacházejí bez posvátné úcty (lat.: „ani svatě ani nábožně“ – pozn. překl.) s Tajemstvím, jež je zcela svaté a jež v sobě dokonce obsahuje samotného Původce a Pramen svatosti.“⁵

[childnav]