I. Maria Schneider

Maria Schneider, moje maminka, mi vyprávěla: Po druhé světové válce deportoval stalinský režim mnoho Němců z oblasti Černého moře a z Povolží k nuceným pracím na Ural. Všichni byli internováni v nuzných chatrčích v městském ghettu. Mezi těmito lidmi bylo mnoho tisíc německých katolíků. Často se v největším utajení stávalo, že jim kněz vysluhoval svátosti. Když to činili, zahrávali si se životem. Mezi těmito kněžími, kteří častěji přicházeli, byl Pater Alexij Saritsky, ukrajinský řeckokatolický kněz, který také sloužil v latinském ritu. Zemřel jako mučedník 30. října 1963 v blízkosti Karagandy a v roce 2001 byl blahoslaven papežem Janem Pavlem II. Věřící ho s láskou nazývali „tulák Boží“. Pater Alexij přišel v lednu 1958 nečekaně a potají ze svého exilu v Karagandě (Kazachstán) do města Krasnokamsk u Permu na Uralu.

Snažil se o to, aby připravil co nejvíce věřících k svatému přijímání. Proto doslova ve dne v noci naslouchal zpovědím, aniž by spal či jedl. Věřící mu domlouvali: „Důstojný pane, jíst a spát musíte!“ On ale odpovídal: „Nemohu, protože mě může v mžiku zatknout policie, a pak zde budou osoby bez zpovědi a následně bez svatého přijímání.“ Poté, co všechny vyzpovídal, začínal slavit mši svatou. Náhle se ozval hlas: „Policie se blíží!“ Maria Schneider se účastnila mše svaté a řekla knězi: „Otče, mohu Vás ukrýt, utečme!“ Žena vedla kněze do domu mimo německé ghetto a ukryla ho v pokoji, kam také donesla něco k jídlu. Přitom řekla: „Otče, nyní se konečně můžete najíst a trochu si odpočnout. Až se setmí, utečeme do jiného města.“ Pater Alexij byl smutný, protože  sice všechny vyzpovídal, ale nemohli přijmout svaté přijímání, poněvadž když se náhle objevila policie, byla započatá mše svatá přerušena. Maria Schneider řekla: „Otče, všichni věřící vykonávají s velkou vírou a oddaností duchovní přijímání a doufáme, že se budete moci vrátit, abyste nám mohl svaté přijímání podat.“

Když nastal večer, začal se připravovat útěk. Maria Schneider nechala obě své malé děti (malého dvouletého chlapečka a půlroční  děvčátko) u své matky a zavolala Pulcherii Koch (tetu svého manžela). Tyto dvě ženy zavolaly Patera Alexije a utíkali dvanáct kilometrů přes les ve sněhu a ve třicetistupňovém mrazu. Přišli na malé nádraží, koupily Pateru Alexijovi jízdenku a posadili se do čekárny, protože museli čekat ještě hodinu, než přijede vlak. Náhle se otevřely dveře a vstoupil policista. Šel přímo k Pateru Alexijovi a zeptal se ho: „A kampak to jedete?“ Pater zděšením nebyl schopen promluvit. Nebál se o svůj život ale o život a o osud mladé maminky Marie Schneider. Mladá žena však odpověděla policistovi: „To je náš přítel a my ho doprovázíme. Tady je jízdenka“, a ukázala ji policistovi. Když uviděl jízdenku, řekl knězi: „Prosím, nenastupujte do posledního vozu, protože ten bude na další stanici odpojen. Šťastnou cestu!“. A hned opustil čekárnu. Pater Alexij se podíval na Marii Schneider a řekl jí: „Bůh nám poslal anděla! Nikdy nezapomenu, co jste pro mě udělala. Dá-li Bůh, vrátím se, abych vám podal svaté přijímání, a v každé své mši svaté se budu modlit za vás a za vaše děti.“

Po roce se mohl Pater Alexij vrátit do Krasnokamsku. Tentokrát mohl sloužit mši svatou a podat věřícím svaté přijímání. Maria Schneider ho prosila o laskavost: „Otče, mohl byste mi zde nechat jednu konsekrovanou hostii? Moje maminka je těžce nemocná a chtěla by přijmout svaté přijímání, než umře.“ Pater Alexij jí dal konsekrovanou hostii pod podmínkou, aby se svatým přijímáním zacházela s největší možnou úctou. Maria Schneider slíbila, že tak učiní. Než se s rodinou přestěhovala do Kyrgyzstánu, podala své matce svaté přijímání. Při té příležitosti si oblékla nové bílé rukavice a podala svaté přijímání své matce pinzetou. Potom spálila obal, ve kterém posvěcenou hostii uchovávala.

[childnav]