CHRISTUS VINCIT, CHRISTUS REGNAT, CHRISTUS IMPERAT

„Eucharistické“ ženy a svaté přijímání v sovětském „podzemí“ Komunistický režim Sovětského svazu, který trval cca. 70 let (1917-1991), vyzdvihoval nárok vytvořit jakýmsi způsobem pozemský ráj na této zemi. Ale tato říše nemohla obstát, protože byla vystavěna na lži, pohrdání lidskou důstojností, popírání Boha, ano až k nenávisti k Bohu a jeho Církvi. Byla to říše, ve které Bůh a duchovní hodnoty nemohly ani nesměly mít žádné místo. Každý symbol, který mohl upomínat člověka na Boha, na Krista a na Církev, byl z veřejného života a ze zorného pole člověka odstraněn. Existovala však skutečnost, která lidi na Boha upomínala nejvíce: kněz. Z tohoto důvodu nesměl být kněz viditelný, ba ještě víc, nesměl vůbec existovat.

Pro pronásledovatele Krista a jeho Církve byl kněz nejnebezpečnější osobou. Možná sami neznali důvod, proč pokládali kněze za nejnebezpečnější osobu. Pravý důvod byl tento: Jenom kněz mohl dát  lidem Boha, mohl dát Krista nejkonkrétnějším a nejbezprostřednějším způsobem, tj. skrze eucharistii a svaté přijímání. Proto bylo zakázáno slavení mše svaté. Ale žádná lidská moc nebyla s to přemoci sílu Boží, která skrytě působí v Církvi a především ve svátostech.

Během těchto temných let byla Církev v ohromném Sovětském svazu donucena žít v „podzemí“. Ale nejdůležitější bylo toto: Církev byla živá, dokonce navenek živá, přestože jí chyběly viditelné struktury, přestože neměla sakrální stavby, přestože byl velmi velký nedostatek kněží. Církev byla velmi živá, protože jí nechyběla Eucharistie (ačkoliv byla pro věřící jenom zřídka přístupná), protože jí nechyběly duše silné víry v eucharistické tajemství, protože jí nechyběly ženy, často matky a babičky se svými „kněžskými“ dušemi, které uchovávaly Eucharistii s neobvyklou láskou, uctivě a něžně, jak jen to bylo možné, a dokonce ji i rozdávaly v duchu křesťanů prvních století, což bylo vyjádřeno jejich heslem: “cum amore ac timore“ („s láskou a bázní“).

Mezi četnými případy „eucharistických“ žen z doby sovětského podzemí bude uveden příklad třech, které jsou autorovi osobně známé: Maria Schneider (matka autora), Pulcheria Koch (sestra dědečka autora), Maria Stang (farnice jedné farnosti karagandské diecéze).