III. Maria Stang

Třetí příklad eucharistické ženy je Maria Stang, povolžská Němka, která byla deportována do Kazachstánu. Tato svatá matka a babička měla život plný neuvěřitelného utrpení, trvalého nedostatku a oběti. Přece však byla člověkem velké víry, velké lásky a duchovní radosti. Již jako mladá dívka chtěla zasvětit svůj život Bohu. Kvůli komunistickému pronásledování a deportaci se stala její životní cesta bolestnou. Maria Stang napsala ve svých vzpomínkách: „Sebrali nám kněze. V blízké vesnici byl ještě kostel, ale bohužel už ne kněz. Už tam nebyla Nejsvětější svátost. Bez kněze, bez Nejsvětější svátosti byl kostel tak chladný. Musela jsem hořce plakat.“

Od té doby se začala Marie každý den modlit a přinášet Bohu oběť následujícími slovy: „Pane, dej nám znovu kněze, dej nám svaté přijímání! Oželím ráda vše z lásky k Tobě, ó Nejsvětější Srdce Ježíšovo!“ Na tomto odlehlém deportačním místě ve východním Kazachstánu shromažďovala Maria Stang ve svém domě každou neděli tajně další ženy k modlitbě. Během těchto nedělních shromáždění ženy často plakaly a modlily se:

„Maria, naše nejsvětější a nejmilejší Matko, pohleď, jak jsme chudí. Dej nám znovu kněze, učitele a pastýře!“

Od roku 1965 mohla Maria Stang jednou ročně cestovat do Kyrgyzstánu (vzdáleného asi 1000 km), kde žil v exilu katolický kněz. Ve vzdálených vesnicích východního Kazachstánu neviděli katoličtí Němci již dvacet let žádného kněze. Marie píše: „Když jsem přišla do Frunse (dnešního Biškeku) v Kyrgyzstánu, nalezla jsem kněze. Když jsem vstoupila do jeho domu, uviděla jsem svatostánek. Nemohla jsem si ani představit, že bych ještě v životě mohla vidět svatostánek a Pána v Eucharistii. Klekla jsem a začala jsem plakat. Pak jsem se přiblížila k svatostánku a políbila ho.“

Než se vrátila do vesnice v Kazachstánu, předal jí kněz krabičku s konsekrovanými hostiemi. Když se věřící poprvé shromáždili v přítomnosti Nejsvětější, řekla jim Marie: „Máme radost a štěstí, jaké si nikdo nedokáže představit: Máme Pána v Eucharistii mezi námi a smíme ho přijímat.“ Přítomní odpověděli: „Nemůžeme přijímat svaté přijímání, protože jsme se již roky nezpovídali.“ Pak se mezi sebou věřící poradili a dali dohromady následující závěr: „Časy jsou tak těžké a byla nám přivezena Nejsvětější svátost z více než tisícikilometrové dálky. Ať je nám Pán milostivý. Duchovně chceme ke zpovědi před knězem přistoupit. Chceme vzbudit dokonalou lítost a každý z nás si uloží pokání.“ Tak všechno udělali a potom přijali vkleče a v slzách svaté přijímání. Byly to zároveň slzy lítosti i radosti.

Po třicet let shromažďovala Maria Stang věřící k modlitbě, učila děti a dospělé katechismu, připravovala snoubence ke svátosti manželství, vedla pohřební obřady a především rozdílela svaté přijímání. Pokaždé podávala svaté přijímání s hořícím srdcem a uctivou bázní. Byla to žena s opravdu kněžským srdcem, eucharistická žena!