IX.

Na konci antiky se v celé církvi (Východ i Západ) organicky vyvinul autentický postoj ducha eucharistické úcty církevních Otců v odpovídajících gestech: poté, co se nejdříve vykonala poklona až k zemi (na Východě) nebo se pokleklo (na Západě), přijal člověk svaté přijímání do úst.

Osvětlující je v této souvislosti srovnání s vývojem ritu přijímání v protestantských společenstvích. V prvních lutheránských společenstvích se přijímalo do úst a vkleče, poněvadž Luther nepopíral reálnou přítomnost. Zwingli, Kalvín a jejich následovníci, kteří reálnou přítomnost popírali, naopak zavedli ještě v 16. století rozdílení přijímání na ruku a vestoje:

„Bylo zvykem stát vzpřímeně a přistupovat k přijímání.“¹

Stejnou praxi bylo možné konstatovat i o kalvínských společenstvích v Ženevě:

„Bylo zvykem pohybovat se (přistupovat) a stát při přijímání vzpřímeně. Lid stál u oltářního stolu a přijímal způsoby vlastníma rukama.“²

Některé synody holandské kalvínské církve vydaly v 16. a 17. století výslovné zákazy přijímání v kleče.

„V prvních dobách si lid klekal během modlitby a přijímal také vkleče, ale některé synody to zakázaly, aby zabránily každému podezření, že by chléb mohl být uctíván.“³

Tedy v povědomí křesťanů druhého tisíciletí (ať už to byli katolíci nebo protestanté) nebylo gesto stání či klečení při přijímání něčím bezvýznamným. V některých diecézních vydáních potridentského Rituale Romanum se vyskytoval ještě starý zvyk, že věřícím se hned po přijímání Těla Kristova podalo nekonsekrované víno k očištění úst. V těchto případech se věřícím předepisovalo toto víno přijímat nikoli vkleče, ale naopak vstoje.⁴ Kromě toho z toho musíme dbát na výchovnou cenu posvátných a vznešených gest. Všední gesto nemá nějaký výchovný účinek, který by mohl přispět k vzrůstu citu pro posvátno.

Musíme mít na očích, že právě moderní člověk je tak málo schopný k liturgickým a posvátným úkonům, jak právem prorocky poznamenává Romano Guardini již v článku napsaném roku 1965:

„Dnešní člověk není schopen liturgického konání. Pro takové úkony nestačí návod, vyžadují vzdělávání, ba dokonce iniciaci, která není ničím jiným než nácvikem tohoto počínání.“⁵

Jestliže každé liturgické slavení je jedinečným posvátným jednáním (srov. II. vatikánský koncil, Sacrosanctum Concilium, č. 7), pak to musí zcela platit také a především pro ritus a gesto při svatém přijímání, Nejsvětějšímu. Papež Benedikt XVI. podtrhuje ve své postsynodální apoštolské exhortaci Sacramentum caritatis aspekt sakrality se zřetelem na svaté přijímání:

„Přijímat svatou Eucharistii znamená vydat se v postoji klanění tomu, jehož přijímáme.“(č. 66)

Postoj klanění tomu, který je s pokorou skutečně přítomen pod způsobami konsekrovaných kousků chleba, a to nejen se svým tělem a svou krví, ale i s majestátem svého božství, se vyjadřuje v přirozenějším a smysluplnějším způsobem v biblickém gestu adorace na kolenou nebo vrhnutím se na zem. Když sv. František z Assisi uviděl z dálky jednu kostelní věž, poklekl a modlil se k Ježíši přítomnému ve svaté Eucharistii.
Neodpovídalo by lépe nejvnitřnější skutečnosti konsekrovaného chleba, kdyby i dnešní věřící poklekli na zem při přijímání a otevřeli ústa jako prorok, který přijal Boží slovo (srov. Ez 2) a nechal se nakrmit jako dítě (vždyť svaté přijímání je duchovní útěchou)? Takovýto postoj ukazovaly generace katolíků ve všech kostelech během téměř celého druhého tisíciletí. Toto gesto by bylo také působivým znamením vyznáním víry ve skutečnou přítomnost Boží uprostřed věřících. Když by přišel nevěřící a pozoroval byl takové uctivé jednání a duchovní prostotu, také by „se pravděpodobně vrhl k zemi a uctíval Boha a hlásal, že Bůh je skutečně s vámi“ (1 Kor 14, 24-25). Takové má být setkání věřících s eucharistickým Kristem ve vznešeném a svatém okamžiku přijímání.

Známý anglický konvertita Frederick William Faber (1814-1863) byl pohnut ke konverzi, když byl roku 1843 v Lateránské bazilice svědkem dojemného projevu úcty a víry ve skutečnou přítomnost Kristovu v Eucharistii. Pro katolíka té doby to byla obvyklá a běžná scéna, pro Fabera to však byl okamžik nezapomenutelný na celý život. Popisuje ho takto:

„Všichni jsme si klekli s papežem. Nikdy jsem neviděl dojemnější podívanou. Kardinálové a preláti na kolenou, vojáci na kolenou, různorodý nadšený zástup lidu na kolenou; uprostřed lesku nádherného chrámu byl stařičký bíle oblečený papež klečící pokorně na kolenou před vznešeným a nejsvětějším Tělem našeho Pána: A to všechno se dělo v hlubokém mlčení. Jak svatá podívaná to byla!“⁶