Předmluva

Předmluva německého vydavatele

Knížka „Dominus est“ – „Je to Pán“ – nás v dnešní katolické církvi upozorňuje, že je třeba obnovit postoj hlubší úcty. Je záslužné, že autor, světící biskup Schneider, na tento postoj poukazuje. Naznačuje nám cestu obnovy Církve. Při slavení liturgie mše svaté dochází v posledních letech stále více k chybám, zvláště pokud jde o otázku přijímání. V současné době je naprosto zřejmé, že nejvyšší církevní místa ukazují novou cestu. Papež Benedikt XVI. znovu nechává při slavných mších svatých, které celebruje, stavět klekátko k svatému přijímání a Nejsvětější svátost podává do úst. Předmluvu k této knize píše sekretář Kongregace pro bohoslužbu arcibiskup Ranjith a prefekt téže Kongregace, kardinál Arinze, ji výslovně chválí.
Kdo má úctu k Bohu, vyjadřuje přirozeně své smýšlení vnějšími formami, jako jsou úklony a pokleknutí. Gesto přijímat vkleče do úst je vznešenější než při přijímání na ruku a ukazuje více pokory, vždyť přece přijímáme našeho nejvyššího Pána Ježíše, samotného Boha. Věřící, kteří přistupují k oltáři, aby přijali Ježíšovo Tělo a Krev, přijímají pokrm pro věčný život. Je to sám Pán, kdo k nim přichází jako Vykupitel a Spasitel. Neměli bychom snad proto padnout na kolena, abychom přijali Ježíše v pravém postoji pokorné úcty?

Neusäss, v den památky Panny Marie Růžencové, 7. října 2008
P. Otto Maier, SJM

Předmluva

Malcolm Ranjith V knize Zjevení vypráví sv. Jan, že se v bázni vrhl k nohám Božího anděla, když viděl a slyšel, co mu bylo zjeveno (srov. Zj 22,8).Vrhnout se na zem nebo klečet v pokorném klanění před majestátem Boží přítomnosti bylo obvyklým způsobem uctívání, a Izrael to vždy v Boží přítomnosti dělal. Tak se o tom píše v První knize královské: „Když Šalomoun dokončil modlitby a prosby, které směřoval k Pánu, zvedl se před oltářem Páně, kde klečel s pozvednutými dlaněmi k nebi, a požehnal celé shromáždění Izraele“ (1Král 8,54-55). Postoj během prosebné modlitby je jasný: klečel před oltářem. Stejná tradice je patrná také v Novém zákoně, kde vidíme Petra padnout na kolena před Ježíšem (srov. Lk 5,8); podobně jednal Jairos, když prosil Ježíše o uzdravení své dcery (Lk 8,41); Samaritán, který se vrátil, aby Mu poděkoval, a Lazarova sestra Marie, když prosila o dar života pro svého bratra (Jan 11,32). Se stejným postojem padnutí na zem před podivuhodnou Boží přítomností a před Božím zjevením se setkáváme především v Apokalypse (Zj 5,8.14 a 19,4).

S touto tradicí je úzce spojeno přesvědčení, že svatý chrám v Jeruzalémě je Božím příbytkem, a proto se musí v chrámě zaujmout takový postoj těla, který vyjadřuje hluboký pocit pokory a bázně před Boží přítomností. Také hluboké přesvědčení Církve, že je Pán pravdivě a skutečně přítomný v eucharistických způsobách, a přijatý zvyk uchovávat svaté přijímání ve svatostánku přispěly k praxi pokleknout v postoji pokorné bázně před Pánem přítomným v Eucharistii. S ohledem na reálnou Kristovu přítomnost pod eucharistickými způsobami učí tridentský koncil, „ … že je vskutku náš Pán Ježíš Kristus jako pravý Bůh a člověk v nejvznešenější svátosti svaté eucharistie po proměnění chleba a vína pravdivě, skutečně a podstatně obsažen pod podobou každé smysly postihnutelné věci.“ (DS 1651). Sv. Tomáš Akvinský dále označoval svatou Eucharistii jako latens Deitas – skryté božství (sv. Tomáš Akvinský: Hymny). Víra ve skutečnou Kristovu přítomnost pod eucharistickými způsobami patřila již tehdy k bytostnému jádru víry katolické církve a již tehdy byla podstatnou součástí katolické identity. Je jasné, že by nebylo možné vybudovat Církev, pokud bychom se této víry dotýkali jen okrajově.

Proto musela být Eucharistie – chléb podstatně proměněný v Tělo Kristovo a víno podstatně proměněné v Kristovu Krev – Bůh uprostřed nás – s úžasem a největší možnou bázní přijímána v postoji pokorné adorace. Papež Benedikt XVI. vzpomíná na slova sv. Augustina: „Nikdo však ať nejí toto Tělo, jestliže Ho nejdříve neadoroval; hřešíme, když se neklaníme“ (Enarrationes in Psalmos 98,9: CCL XXXIX, 1385) a podtrhuje: „Přijímat Eucharistii znamená vydávat se v postoji klanění tomu, koho přijímáme (…) jen v klanění může dozrát hluboká a opravdová připravenost přijímat“ (Sacramentum Caritatis, 66).

V souladu s touto tradicí je jasné, že musíme zaujímat taková gesta a postoje těla i ducha, které napomáhají k mlčení, vnitřnímu usebrání, pokornému přijetí vlastní nepatrnosti před nekonečnou velikostí a svatostí Toho, který nám vychází vstříc v eucharistických způsobách. Nejlepší způsob, jak vyjádřit náš smysl pro úctu před eucharistickým Pánem, spočívá v následování příkladu apoštola Petra, který se vrhl na kolena před Pánem a zvolal: „Pane, odejdi ode mě, neboť jsem hříšník!“ (Lk 5,8)

V současnosti ale můžeme v některých kostelech pozorovat, že tato praxe stále více mizí. Zodpovědné osoby nejen že vybízejí věřící k přijímání vestoje, ale dokonce odstranily všechny lavice s klekátky, čímž nutí své věřící sedět nebo stát dokonce i během pozdvihování eucharistických způsob, které jsou ale ukazovány proto, aby byly adorovány. Je zvláštní, že zodpovědné osoby v diecézích nebo faráři v kostelech provádějí taková opatření bez sebemenšího dotázání věřících, když se přece dnes více než kdy jindy mluví v určitých kruzích o demokracii v církvi. Mluvíme-li o přijímání na ruku, je třeba zároveň přiznat, že se jedná o praxi, která byla hned po koncilu nedovoleně (dosl. „jakožto nešvar, zneužití“) a s největším spěchem zavedena v některých oblastech; takto se změnila předchozí staletá praxe a nová praxe se stala pravidlem pro celou církev. Tato změna byla ospravedlňována tvrzením, že prý lépe odpovídá evangeliu a staré praxi církve. Je pravda, že co se přijímá na jazyk, může se přijmout i na ruku, protože tato část těla má stejnou důstojnost; navíc někteří pro ospravedlnění této praxe poukazují na Ježíšova slova „Vezmi a jez.“ (Mk 14,22; Mt 26,26).

I když mohou vždy existovat důvody k ospravedlnění této praxe, nemůžeme zavírat oči před tím, co se děje po celém světě, kde se tato praxe provádí. Tato gesta přispívají k postupnému a stále zřetelnějšímu oslabení úcty k eucharistickým způsobám. Předchozí praxe lépe chránila smysl pro úctu. Naproti tomu se sem vkradl alarmující nedostatek usebrání a duch všeobecné nepozornosti. Dnes často vidíme přijímající, kteří se vracejí na svá místa, jakoby se nic neobvyklého nestalo. Většinou jsou takto rozptýleny děti a mladí. V mnoha případech nelze poznat ducha opravdovosti a vnitřního ticha, který by měl ukazovat na Boží přítomnost v duši. Dále je zde také zneužívání těmi, kdo si berou svaté způsoby jako památku; zneužívání těmi, kteří je prodávají nebo, ještě hůře, znesvěcují v satanistických obřadech. Takové události byly odhaleny. Dokonce i při velkých koncelebracích – také v Římě – nalézají se mnohokrát svaté způsoby pohozené na zem.

Tato situace nás nutí nejen přemýšlet o závažné ztrátě víry, ale i o znesvěcování a urážení Pána, který se snížil, aby se s námi setkal, aby nás připodobnil sobě, a mohla se v nás tak zrcadlit Boží svatost. Papež mluví nejen o nutnosti pochopit pravý význam eucharistie, ale také o nutnosti eucharistii uctivě a s bázní slavit. Říká, že je třeba, abychom si byli vědomi důležitosti gest a tělesného postoje, jako je např. „klečení během nejvýznamnějších momentů eucharistické modlitby“ (Sacramentum Caritatis, 65). Dále, když mluví o přijetí svatého přijímání, zve všechny, ať „udělají, cokoliv je možné proto, aby gesta ve své jednoduchosti odpovídala významu osobního setkání s Pánem Ježíšem ve svátosti“ (Sacramentum Caritatis, 50).

Z tohoto hlediska je hodna ocenění tato knížka s příznačným titulem „Dominus Est (Je to Pán)“, kterou napsal J. E. Athanasius Schneider, světící biskup karagandský z Kazachstánu. Bude přínosem k aktuálním diskuzím ohledně eucharistie, reálné a podstatné přítomnosti Kristově pod způsobami chleba a vína. Není bezvýznamné, že biskup Schneider začíná svůj výklad vlastní zprávou, která vzpomíná na hlubokou eucharistickou víru jeho matky a dvou dalších žen, na víru, která byla zachována uprostřed mnoha utrpení a obětí, které byly vyžadovány od obce věřících katolíků v oné zemi během let sovětského pronásledování. Vycházeje z této své zkušenosti, která v něm vzbudila velkou víru, obdiv a úctu k Pánu přítomnému v Eucharistii, předkládá nám historicko-teologický exkurz, který jasně ukazuje, že zvyk přijímat svaté přijímání do úst a vkleče byl Církví během dlouhého časového období uznáván praktikován.

Věřím, že nyní přišel čas výše zmíněnou praxi přesně zhodnotit a bude-li to nutné, od ní upustit, protože ji ve skutečnosti ani samotné Sacrosanctum Concilium ( konstituce 2. vatikánského koncilu o liturgii), ani koncilní otcové nezmiňují, ale byla přijata v některých zemích po nedovoleném (dosl. „jako zneužití“) zavedení. Dnes je více než kdy jindy nutné pomáhat věřícím obnovit živou víru v reálnou Kristovu přítomnost pod eucharistickými způsobami s cílem posílit život samotné církve a bránit ho uprostřed nebezpečného překrucování víry, které takovou situaci stále zapříčiňuje. Důvody pro takovou iniciativu by neměly být pouze akademické, ale spíše pastorální, duchovní i liturgické – prostě jednoduše to, co lépe buduje víru. Biskup Schneider ukazuje v tomto smyslu chvályhodnou statečnost, protože pochopil pravý význam slov sv. Pavla: „všechno ať se děje tak, aby to budovalo.“ (1 Kor 14,26)

+ Malcolm Ranjith

Sekretář Kongregace pro bohoslužbu a řád svátostí