Dogmatické posouzení dnešního přijímání na ruku

Věnujme ještě jednou naši pozornost svatému Cyrilu Jeruzalémskému. Neboť hned v těsné blízkosti jeho detailního popisu ritu svatého přijímání nacházíme zároveň napomenutí dbát na nejmenší částečky o velikosti drobečků, aby se neztratily. Jsou vzácné jako zlato a drahé kameny.¹ Jaká to víra v reálnou přítomnost (Krista Pána v Eucharistii)! Na křesťanském Východě upozorňovala napomínající slova svatého Cyrila Jeruzalémského, aby bylo bráno i nadále vážně, že by se ani nejnepatrnější částečka Těla a Krve Páně neztratila. Ne pouze teoreticky, ale také v praxi, jak dosvědčují nejrůznější obezřetností opatření.²

Cyril není jediným svědkem, kterého můžeme uvést. Přibližně 150 let před ním napsal Tertullian (160-220) ve svém spisu De corona militum (O věnci vojáků): „Svátost Eucharistie… přijímáme také při shromážděních před rozbřeskem, a to z ruky nikoho jiného než předsedajícího (tj. kněze či biskupa). (…) Také nás zahrnuje bázeň, upadne-li něco z našeho Chleba nebo Kalicha na zem.“³

Origenes (185-254), který jindy často dává přednost duchovnějšímu výkladu,⁴ popisuje postoj věřících vůči Nejsvětější svátosti následovně: „Vy, kteří jste zvyklí účastnit se božských tajemství, víte, že když přijmete Tělo Páně, dbá se se vší starostlivostí a úctou na to, aby ani to nejnepatrnější z něho nepadlo na zem, aby z konsekrovaného daru nebylo nic ztraceno. Věříte, že byste zhřešili, upadlo-li by z nedbalosti něco na zem. Tato vaše víra je správná.“⁵

Jde o to, že ani to „nejnepatrnější“ nesmí spadnout na zem. Nedbalost v této věci je hříchem. Bylo by to vůbec možné vyjádřit výmluvněji?

Oficiálně se tato starostlivost také dnes zachovává – přinejmenším teoreticky… Tak je psáno v instrukci z roku 1973: „Od instrukce ‚Memoriale Domini’, která byla vydána před třemi lety, si vyžádaly některé biskupské konference od Apoštolského stolce možnost, aby rozdělovatelé svatého přijímání mohli dávat eucharistické způsoby na ruku. Jak tatáž instrukce vzpomíná, ‚dosědčují bohatě církevní předpisy a spisy Otců, že vůči svaté Eucharistii vždy bylo dbáno nejvyšší úcty a nesmírné opatrnosti’⁶ a je jich dbáno i nyní. Zvláště při této formě svatého přijímání je třeba opatrně dbát na jisté věci, jak již zkušenost sama radí. Musí se vykazovat neopomenutelná starostlivost a pozornost, zvláště co se týká částeček, které pravděpodobně z hostií odpadly. To se týká udělovatele i věřícího, kdykoliv se svatá způsoba podává na ruku.”⁷

Krátce předtím nově podtrhla Kongregace pro nauku víry vůči různým pochybnostem reálnou přítomnost – skutečnou přítomnost Krista pod eucharistickými způsobami, která se vztahuje také na malé částečky, jenž se od konsekrované hostie oddělily, pročež předpisy trvají na purifikaci patény a kalicha.⁸

Proč se všechny místní církve všech ritů odvrátily od udílení svatého přijímání na ruku? Nikoliv proto, že by se změnila forma nebo druh hostií, jak někteří tvrdí. Např. Jungmann vidí důvod v přechodu k nekvašenému chlebu.⁹ To samo o sobě nemůže být pravda, poněvadž na Východě takový přechod nenastal a běžně se tam stále užívá chléb kvašený. Kdybychom chtěli podobně jako Nußbaum¹⁰ vysvětlit změnu praxe svatého přijímání vysvětlit změnou formy hostií (na „placaté oplatky”), pak je třeba poukázat na rozhodující okolnost: na Východě se forma nezměnila! Proč tedy tato změna ve všech ritech?

Úcta, víra ve skutečnou přítomnost Pána a úsilí obojímu poskytnout v ritu ještě dokonalejší vyjádření – to je duch prvotní Církve, duch církevních Otců. Přijímání do úst je plodem tohoto láskyplného úsilí. Instrukce Memoriale Domini zdůrazňuje, že přijímání do úst má býti zachováno „nejenom proto, že je je podepřeno tradicí mnoha staletí, ale proto, že viditelně představuje eucharistickou úctu věřících“.¹¹

Přijímáním do úst je „působivěji zajištěno, že svaté přijímání se uděluje náležitě uctivě, slušně a důstojně, že je zadrženo každé nebezpečí znesvěcení posvátných způsob, ‚v nichž je Kristus jedinečným způsobem podstatně a trvale celý nerozděleně přítomný božstvím i lidstvím‘¹² a že konečně je zachovávána svědomitá starostlivost o částečky konsekrovaných hostií, ke které Církev vždycky důrazně nabádala“¹³.

Dbá se dnes „nejvyšší úcty a nesmírné opatrnosti vůči svaté Eucharistii“, jak tomu bylo u církevních Otců? Uplatňuje se „neopomenutelná starostlivost a pozornost“ zvláště ve vztahu k částečkám konsekrovaných hostií? Každý, kdo vidí a chce vidět, ví, jaká je na tyto otázky odpověď. Nejde jenom o jednotlivé excesy a tu a tam o nepatřičnosti. Zjevná bezstarostnost se bohužel stala normální. Není to důsledkem ztráty úcty a pochybné víry ve skutečnou přítomnost? U mnohých se dostavily a velmi rozšířily všechny možné negativní následky přijímání na ruky zmiňované v instrukci Memoriale Domini, totiž umenšení úcty, profanizace (zesvětštění) svátostí a pokřivení víry.¹⁴ V roce 1999 musela Kongregace pro bohoslužbu a svátosti vydat následující napomenutí: „Celebrující kněz smí, je-li nebezpečí svatokrádeže, nepodávat věřícím na ruku a má je poučit o důvodu u tohoto opatření.“¹⁵ 161).] V dubnu 2000 bylo možné v médiích zaznamenat, že jeden farář v Neapoli, Giuseppe Cozzolino, zpozoroval, jak si jeden přijímající na ruku odnesl hostii s sebou pryč. Protože věděl o satanistických a magických praktikách na území své farnosti, zrušil ve své farnosti podávání na ruku v Itálii tehdy nedlouho předtím povolené.¹⁶

Také se nedbá tak významného varování svatého apoštola Pavla vůči Korinťanům ohledně nehodného svatého přijímání,¹⁷ které z nového lekcionáře zcela vypadlo, což se u mnoha společenství ukazuje na tom, že ke svatému přijímání chodí jednoduše všichni, ke zpovědi naproti tomu nikdo. „V přijímání bez rozlišování nespějeme vzhůru k uskutečnění sjednocení (communio), ale stahujeme Dar Boží do oblasti obyčejného, samoúčelného a všednodenního“¹⁸ Nový ritus svatého přijímání takový postoj zjevně upřednostňuje.