Mnoho otázek – výstižné odpovědi?

Proč se po druhém vatikánském koncilu (1962-1965) v průběhu reformy týkající se latinského ritu dovolil způsob rozdílení svatého přijímání, který většina latinských biskupů odmítla? Proč „Řím“ nakázal, že všeobecná praxe přijímání do úst musí být zachována, ale zároveň dovolil jednotlivým zemím výjimky? Proč Církev před nesmírným nebezpečím přijímání na ruku mnohokrát varovala, ale připustila, že se mohlo stále více rozšiřovat?

Jedna odpověď, která se často dávala a dává, je následující: praxe, která se vyskytovala již v prvotní Církvi, nemůže ani dnes být mylná.

Ovšem bylo by vlastně možné uvést dostatečně vypovídající historické dokumenty pro dnes v liturgii užívaný ritus přijímání na ruku? Negativní odpověď je možné uvést pouze tehdy, když se dokáže, že místa, která zdánlivě „tento“ ritus v poznámkách dokládají, vlastně dokládají něco jiného. Je tedy zcela rozhodující dokázat, že dokládaný ritus není shodný s ritem dnešním (jak bude níže ukázáno).

Je historicky jisté, že dnešní způsob přijímání na ruku se ze strany laiků vyskytuje a vyskytoval u těch křesťanských společenství, která se od katolické Církve odtrhla – totiž u zwingliánů¹ a helvítů² , a ne těch, které víru ve skutečnou přítomnost Krista v svatém přijímání zachovala. Luther³, který trval na víře v reálnou přítomnost⁴, znal pouze přijímání vkleče do úst, podobně i jeho následovníci. Toto přesvědčení stojí za zamyšlení!

Nejenom dějiny, ale také dogmatiku je třeba brát v potaz s ohledem na ritus, který se týká Nejsvětější svátosti a v praxi často věde ke ztrátě konsekrovaných částeček. Byly vzaty vážně například důležité argumenty uznávaného profesora teologie Mons. Brunera Gherardiniho?⁵

Druhý vatikánský koncil uvádí následující princip pro liturgické reformy: „Dále platí, že nové formy mají zavádět jen tehdy, vyžaduje-li to opravdový a jistý užitek církve. Přitom se dbá, aby nové formy organicky vyrůstaly z forem, které již existují“ (SC 23).⁶

Tato zásada upomíná na slovo, které předal papež Štěpán I. sv. Cypriánovi (+258): „Nihil innovetur nisi quod traditum est“ (Ep. 74,1) a přináší Církvi vlastní obranný postoj proti hledání novot: „Ať se nezavádí žádná novota, která není v tradici“. Franz Josef Dölger to komentuje: „Tato zásada není pouhým osobním postojem římského biskupa. Je zásadou tradice kultu římské církve⁷.“

Nebylo by možné se pro dnešní praxi přijímání na ruku a proti všem obratům proti němu jednoduše odvolat na „primát papeže“ a jeho autoritou podepřít rozhodnutí papežských kongregací? Když papež jedná, nemohl by učinit žádné rozhodnutí, které by bylo Církvi spíše škodivé. Proti tomu je třeba namítnout, že je třeba odlišovat nejvyšší pastýřský úřad papeže (primát) od neomylnosti (infalibilita). Je třaba brát ohled na to, s jakou autoritou byly výnosy uskutečněny. Neboť pouze tehdy je papež neomylný, „když s konečnou platností vyhlašuje nauku o víře nebo mravech jako nejvyšší pastýř a učitel všech věřících křesťanů“⁸ nebo definitivně předkládá.⁹ Papež může teoreticky povolit praxi, která Církvi neprospívá nebo dokonce může umenšovat zbožnost. Charisma neomylnosti totiž není garancí pro optimální vykonávání vůdčí moci a nezbavuje papeže při vykonávání primátu nutnosti být věrný tradici a Písmu svatému. O tom napsal Josef kardinál Ratzinger ve své knize Duch liturgie:

„Čím silněji se primát vyjadřoval, tím více se musela objevovat otázka o jeho šířce a hranicích, která sama o sobě nebyla nikdy reflektována. Po druhém vatikánském koncilu povstal dojem, že papež může vlastně všechno ve věcech liturgie, zvláště jedná-li z pověření ekumenického koncilu. Nakonec se z povědomí Západu vlastně zcela vytratila myšlenka o předemdanosti liturgie, která nebyla libá počinům podle libosti. Avšak první vatikánský koncil nedefinoval papeže jako absolutního monarchu, ale zcela naopak jako garanta poslušnosti vůči minulému: Jeho moc je spojena s tradicí (předáváním) víry – to platí také v oblasti liturgie. Ta není „vyráběna“ úřady. I papež může být jenom pokorným služebníkem jejího správného vývoje a její trvalé integrity a identity (…) Moc papeže není neomezená; stojí ve službě posvátné tradici“¹⁰

Zda je dnešní forma přijímání na ruku znovuoživením starší tradice či z ní organicky vyrůstá a zda je dogmaticky ospravedlnitelná, bude nyní v jednotlivostech zkoumáno.