Římem povolený ritus přijímání na ruku

Hned v instrukci Memoriale Domini jakož i v jiných publikacích se představuje přesvědčení, že ohledně přijímání na ruku se jedná o znovuzavedení staré církevní praxe. Tak je na prvním místě řeč o „starém zvyku“¹, ke kterému se někteří přejí vrátit. Stejným způsobem vzbuzuje např. Hans Bernhard Meyer v článku v Lexikon für Theologie und Kirche dojem, jakoby se jednalo o tentýž ritus, který byl zvyklý v prvních staletích a roku 1969 byl znovu povolen.²

Jak ukázalo naše zkoumání, je tato představa nesprávná. Neexistuje ani jediný text, který by dokládal rozdílení svatého přijímání v rámci liturgie, kdy by se pravá ruka vkládala pod levou, na které by se potom položilo Tělo Páně. Jak zdůrazňuje také Otto Nußbaum (jehož Meyer ostatně ve své bibliografii uvádí!), byla ve starověku pravá ruka na levé a bylo na základě tehdy i ještě dnes chápané symboliky nemyslitelné, aby člověk levicí Tělo Páně uchopil a dal si do úst. Věřící Tělo Páně přijímali ústy v hluboké úkloně, pravá ruka, která byla později pokrývána, sloužila jako paténa, ze které se potom s velkou starostlivostí ústy posbíraly zbývající částečky.

Dnešní praxe neobsahuje ani vyjádření přijímajícího a ani obdarovávaného. Ale zároveň posunuje do popředí jiný postoj toho, který může brát, uchopit, obsáhnout, volně nakládat. Protože se lidé všeobecně při svatém přijímání nesklání, nemusí se vůbec na Pána podívat, tím méně pak dbát na zbývající částečky.

Na možnou námitku, že kněz přece vždycky drží Tělo Páně a dává si jej do úst, trefně odpověděl kardinál Ratzinger:

„A právě proto patří k základním vlastnostem svátostí, že se přijímají a nikdo si je sám sobě neuděluje. Nikdo nemůže sám sebe pokřtít nebo vysvětit na kněze, nikdo si nemůže říct rozhřešení nad svými hříchy: Na tomto schématu setkávání také stojí, že dokonalá lítost ze své podstaty nemůže zůstat jenom vnitřní, ale touží po vyjádření ve svátostném setkání. Proto se nejedná pouze o poklesek v církevním uspořádání, když někdo podává Eucharistii sám sobě a sám si ji bere, ale o zranění vnitřní struktury svátostí. To, že u této svátosti jako jediné si může kněz podat svatý Dar sám, odkazuje na ono mysterium tremendum, kterému je u Eucharistie sám vystaven: jednat ‚in persona Christi‘ a tak zároveň zastupovat Jeho a být hříšným člověkem, který je živ jedině z přijímání Jeho daru.“³

Kněz je rovněž udělovatelem svátostí, nikoliv pouze přijímajícím. A kněz se hluboce sklání, když si podává Tělo Páně, pod bradou drží paténu, která brání před ztrátou částeček, v tradiční římské liturgii drží od momentu proměňování prsty, kterými se dotýkal Těla Páně spojené, aby je potom po rozdílení svatého přijímání pečlivě purifikoval (očistil).

Dnešní ritus přijímání na ruku proto třeba uvažovat jako „nový“, který se nevyvinul organicky z dříve se vyskytujících forem. Nese v sobě mnoho prvků, které jsou odrazem doby jeho vyvstání („divokých“ šedesátých let 20. století) a důležitá naléhání církevních Otců (jako pokora a úcta před Bohem) mohou být snadno zastíněna. Především se snižuje starost ohledně ztráty částeček.
Protože se přitom jedná o záležitosti týkající se katolické víry, je třeba dát také slovo dogmatice.