Ritus svatého přijímání v dějinách

24.8.2015 admin

Místo udílení svatého přijímání

Presbytář byl již v době císaře Konstantina oddělen od zbytku kostela, přičemž v průběhu dějin se měnil způsob tohoto oddělení.1 Klerici přijímali svaté přijímání u oltáře, věřící u zábradlí mezi chórem a lodí.2 Pouze v Gálii je možné nalézt déle trvající obyčej udílet svaté přijímání před oltářem.3 V době karolinské se i tam prosadila celosvětová norma.4 Později se občas udílelo svaté přijímání laikům u jednoho z bočních oltářů, od příchodu lectoria5 se podávalo u křížového oltáře6 před ním vystavěného.

Od 13. století drží dva akolyté u oltáře před klečícími přijímajícími roztažené bílé plátno,7 638). ] od 16. století se dávalo toto plátno také na zábradlí, které oddělovalo presbytář od lodi kostela, z toho povstala naše „mřížka“ ke svatému přijímání.

Způsob udílení svatého přijímání

Dějinný přehled8

Od 3. století se nachází v různých církevních provinciích rozdílná svědectví o ritu svatého přijímání, kdy jedna či obě ruce přijímajícího přišly do styku s Tělem Páně. Tato opatrně zvolená formulace se záměrně vyhýbá pojmu „přijímání na ruku“ (Handkommunion)9, protože níže má být ukázáno, že se nejedná o „přijímání na ruku“ v dnešním smyslu.

Pro Alexandrii a oblast Egypta je možné zmínit Klementa z Alexandrie (+před 216/7)10 a Dionýsia z Alexandrie (264/5),11 pro Palestinu sv. Cyrila Jeruzalémského (+386).12 V syrském prostředí nalezneme texty u Afrahata (+krátce po 345),13 Efréma Syrského (+374),14 Jana Zlatoústého (+407)15 a pravděpodobně Kyrillona.16 Pro 5. století můžeme zmínit např. Theodoreta z Kýru (+ okolo 466).17 Z Kapadočanů jmenujme Basila Velikého (+ 379)18 a Řehoře Naziánského (+ 390).19 Na Východě nalezneme pozdější svědectví u Anastasia Sinaity (+ po 700)20 a Jana Damašského (+ okolo 750).21 V severní Africe dosvědčují zmíněný obyčej Tertulián (+ po 220),22 Cyprián z Kartága (+ 258),23 Augustin z Hyppo (+ 430)24 ve dvou sporných spisech25 a Quodvultdeus (+ okolo 453).26 V Římě a Itálii se o tom zmiňuje papež Kornélius (251-253) v dopise dochovaném u Eusébia,27 Ambrož (+ 397)28 při popisu člověka po jeho stvoření,29 Gaudentius z Brescie (+ po 406),30 Petr Chrysolog (+ okolo 450)31 a Kassiodor (+ okolo 580).32 Ve Španělsku nalezneme odpovídající místa v aktech synod v Zaragoze (380)33 a v Toledu (400).34 V Gálii se o této formě udílení svatého přijímání35 zmiňuje v kázáních Caesarius z Arles (+ 542).36 Pro Anglii dosvědčuje Beda Ctihodný (+ 735).37

Po roce 800 je možné tento způsob přijímání dokázat jenom jako privilegium kléru.38 Kvůli nebezpečí zneuctění od Židů a heretiků, odmítá synoda v Cordobě r. 839 praxi kassianitů, kteří dostávali svaté přijímání po způsobu levitů (more levitarum) na ruku.39 Regino z Prümu40 uvádí ve svém díle De synodalibus causis41 následující kánon připisovaný synodě v Rouen týkající se povinností kněze: „(Svaté přijímání) nedá ani laikovi ani ženě do rukou, ale jedině do úst se slovy: Tělo a Krev Páně, ať ti prospěje k odpuštění (hříchů) a k životu věčnému. Jestliže toto kdo překročí, ať je odstraněn od (služby u) oltáře, protože Bohem všemohoucím pohrdá a zneuctívá Ho.“42 Zda zmiňovaná synoda skutečně proběhla, je dodnes sporné,43 ovšem za předpokladu platnosti tohoto historického svědectví je obzvláště pozoruhodné, jak přísný trest nařizovala, a dalo by se z toho vyvodit, že normou tehdy bylo přijímání do úst.

Také v illyrské mši44 a v byzantské liturgii je přijímání do úst dosvědčeno jako jediné připustné.45 O svatém přijímání do úst se ovšem nacházejí svědectví již u Řehoře Velikého (+ 604)46 a zprávy o svatém přijímání nemocných. V 6. století se zdá podle Maria Righettioho svaté přijímání do úst znovu již rozšířené, když bylo předtím přijato.47 Podle Klause Gambera došlo k odstranění „přijímání na ruku“ již od 5. či 6. století.48
Pochopitelně nebylo „přijímání na ruku“ možné tam, kde se podávalo per intinctionem (namáčením Těla Páně do Krve Páně), přičemž tento zvyk dosvědčuje již synoda v Braze r. 675,49 ovšem nejprve se toho využívalo při svatém přijímáních nemocných,50 než se na konci 8. století tento obyčej opět více rozšířil. V tomtéž čase se na Východě podávalo namáčením, ale také jsou zprávy o užívání lžičky.

Aby však nepadla kapka předrahé Krve na podlahu, když kněz podává svaté přijímání do úst přijímajícího, držel se pod bradou šátek.51 V Cluny se k tomu užívala mělká zlatá miska, kterou akolyta držel pod rukou podávajícího kněze, který namočil Hostii v kalichu, jenž držel podjáhen.52 V tomto liturgickém náčiní můžeme vidět předstupeň naší pateny ke svatému přijímání.

Až do 12. století se podávala i laikům Krev Páně (nejen namáčením, jak je výše zmíněno). Slavnostní způsob podávání náležel jáhnovi. Buď se užívalo kalicha konsekračního nebo zvláštního kalicha pro přijímání (takový je i nyní obvyklý v Etiopii a u východních Syrů).

Nyní se však chceme z jistých důvodů ještě přesněji zabývat ritem rozdílení způsoby Chleba.

Ritus rozdílení Těla Páně

Před svatým přijímáním se věřící modlili v hluboké úctě k Pánu. Svatý Augustin učí: „Protože v tomto Těle kráčel (po světě) a toto Tělo nám dal za pokrm, ať ho však nejí nikdo, kdo by ho předem neuctil (dosl.: neadoroval), aby se splnilo to, že se budeme klanět podnoži Jeho nohou,53 a tak nejenom že nehřešíme, když ho (Tělo Kristovo) uctíváme, ale také hřešíme, když ho neuctíváme.“54 Svatý Cyril Jeruzalémský mluví obdobně o přijímání předrahé Krve, že „se má před přijímáním uklonit na znamení klanění a úcty a říci Amen“ (Cat. myst. 5,19).55

Když se přicházelo k místu, kde se podávalo svaté přijímání, držely se ruce vztažené k nebi,56 aby se potom sepjaly.57 Věřící si nemohli s sebou brát nějakou nádobu na Tělo Páně, když byly přípustné jedině zkřížené ruce.58 Církevní Otcové však neopomíjeli napomínat, že není možné dopustit, aby chyběla úcta a vědomí Boží blahosklonnosti. Svatý Jan Zlatoústý kázal: „A jak je úžasné, když stojíš spolu se Serafíny, neboť tobě Bůh dovolil dotýkat se, čeho se oni dotýkat neodvažují? ‚A byl ke mně poslán jeden ze Serafů a měl žhavý uhel, který vzal kleštěmi z oltáře‘ (Iz 6,6). Onen oltář je vzorem a předobrazem tohoto oltáře; onen oheň je předobrazem tohoto duchovního ohně. Ale Serafové se neodvažovali uchopit (ápsasthai) rukou, ale kleštěmi, ty však přijímáš (lambáneis) rukou. Když pak rozjímáš o těchto předkládaných Darech, pak jsou ještě mnohem vzácnější než to, co brali Serafové.“59

Ruce měly být čisty od jakékoliv viny. Tertullian zanechal zprávu o trestuhodných případech: „V tomto bodě horlivost pro víru zapláče: Jakýsi křesťan přijde od model a vejde do kostela; z protivnické dílny do domu Božího, vztahuje k Bohu Otci ruce, které jsou matkami model; ruce, které venku vztahoval proti Bohu, těma se modlí; těma rukama, které vyráběly těla démonů, nakládá s Tělem Páně? A to je ještě málo. Stačilo by, že z jiných rukou dostává to, co znečišťuje, ale také tyto ruce dávaly jiným, co znečišťovalo. Zhotovitelé model chodí na církevní obřady. Jaký to zločin! Židé na Krista vztáhli ruce jenom jednou, tito se na Jeho Těle proviňují denně. Useknout ty ruce! Ať konečně uzří, co bylo řečeno v podobenství: ‚svádí-li tě ruka ke hříchu, utni ji.‘ Co by se mělo spíše utnout, než to, co se prohřešuje na Těle Páně.?“60

A Řehoř z Nazianzu píše proti ženám, které se chovaly svůdně: „Neděsí se ruce, když je vztahuješ k mystickému pokrmu, že jsi s nima malovala pokáráníhodnou krásu (na obličej)?“61 Pozdější texty se věnují umývání rukou před přijímáním a pokrýváním ruk žen, jak např. Caesarius z Arles píše: „A to, co vám nakonec musím říct, není obtížné či namáhavé: Mluvím o tom, co vás často vidím dělat. Všichni muži si umývají ruce, když chtějí přijímat, a ženy si připravují čisté lněné šátečky, na které dostávají Tělo Páně. Co vám chci, bratři, říci, není obtížné: Stejně jako si muži myjí ruce vodou, tak mají očišťovat své svědomí almužnami; a stejně jako ženy vztahují lněné šátečky, aby přijaly Tělo Páně, tak mají spolu s tím také přinášet čisté tělo i srdce a přijímat Kristovy svátosti s dobrým svědomím. Ptám se vás, bratři, zda je zde někdo, kdo by položil své šaty do bedny plné špíny? A jako by nikdo nepoložil drahocené šaty do bedny plné špíny, tak se taky nepřijímá Kristova Eucharistie do duše poskvrněné špínou hříchů.“62 V jiném kázání praví: „Rdíme-li se a bojíme dotknout Eucharistie špinavýma rukama, tím více se musíme bát přijímat tutéž Eucharistii do duše poskvrněné.“63 Synoda v Auxerre přísně předepsala pokrytí rukou žen: „Ženě není dovoleno holou rukou přijímat eucharistii.“64

Nakonec bylo zavedeno pokrytí rukou i pro muže, což je dosvědčeno dobovými obrazy65 a gravírováním na stříbrných paténách66. Budiž ještě zmíněno, že pokrytí rukou se nachází v zobrazeních rozmnožení chlebů již od roku 350, na což mohla mít liturgická prax vliv.67

Zvláštní pozornost je nyní třeba věnovat tomu, na kterou ruku bylo svaté přijímání dáváno. Svatý Cyril Jeruzalémský na sklonku svého života (zemřel r. 387) poučuje v mystagogické katechezi68 pronesené v době velikonoční nově pokřtěné o tom, jak se má Nejsvětější přijímat: „Když přistupuješ, nesmíš natahovat ploché dlaně a roztahovat prsty. Ale z levé ruky udělej trůn pro pravou, neboť ona má přijmout Krále. Přijmi Tělo Kristovo na (pravou!) dlaň a odpověz: Amen. Posvěť opatrně své oči pohledem na svaté Tělo, pak ho přijmi – a dávej pozor, abys z něho nic neztratil. Kdybys ztratil, bylo by to, jako bys odsekl část vlastního těla. Řekni mi, prosím, kdyby ti dal někdo zlatá zrnka, nedával bys snad na ně velký pozor a nezacházel bys s nimi pečlivě, abys nic neztratil? Nemusíš tedy s ještě větší pečlivostí a ostražitostí dávat pozor, aby ti nikdy neupadl na zem ani nejmenší drobeček Těla Páně, který je mnohem cennější než zlato nebo drahé kamení?“69
Na první pohled se můž zdát, že se popisuje dnešní praxe svatého přijímání na ruku, avšak při důkladnějším vhledu vidíme podstatný rozdíl: Pravá ruka musela spočívat na levé a nikoliv naopak, jak je tomu dnes. Malý detail? Zdaleka ne! Tehdy byla většina lidí podobně jako dnes praváci a nikoho by nenapadlo levou rukou si brát či do ní dostat cenný dar.70 Podle popisu svatého Cyrila Jeruzalémského bylo pro věřícího nemožné Tělo Páně uchopit a dát si ho do úst. Zemřelý liturgik a propagátor nového ritu Otto Nußbaum z Bonnu došel k témuž závěru: „Jsem však přesvědčen že je nepředstavitelné při tak velkém upřednostňování pravé ruky v celé antice a také v liturgii Církve, aby byla pravá ruka naráz uvažována jako méně hodnotná, jako symbol špatného, a proto také jako nevhodná a neschopná pro kultovou službu, zatímco levá ruka by se eucharistického Chleba mohla dotýkat a dávat jej do úst. Podle mého přesvědčení se svatý Chléb bral spíše bezprostředně ústy z pravé ruky. Tomu nasvědčuje také polibek Pokrmu před jeho přijetím a zvláště, když se tento polibek přirovnává k okušení lahodnosti Páně.“71

Pravá ruka tedy sloužila coby paténa ke svatému přijímání, ze které se ústy v hluboké úkloně přijímalo Tělo Páně a případné jeho úlomky.
Naposledy zmíněný Nußbaumův argument vzbudil při bližším zkoumání u některých přesvědčení, že takový zvyk jako Cyrilem uváděné posvěcování očí, se do textu dostal prostřednictvím jeho žáka Jana Jeruzalémského. Avšak může být dokázáno, že se jednalo o obyčej v Cyrilově době rozšířený. V Poučeních o pokoře sepsaném nejpozději do r. 337 dochází Afrahat k napomnutí o některých ritech svatého přijímání: „Tvůj jazyk má milovat mlčení, aby ochutnal rány Páně. Dej si pozor, abys neotvíral rty, vždyť s nimi líbáš královského Syna.“72 O zakoušení lahodnosti jazykem mluví v komentáři k Sd 7,5.73 V Poučeních 20,8 přichází Afrahat také na řeč o posvěcování očí: „Chudý u dveří je obrazem našeho Vykupitele (srov. Lk 16,20n.) S pláčem prosil, aby mu dal (jeho lid) výnos z plodů, aby jej dal tomu, kdo ho poslal. Ale nikdo mu jej nedal (srov. Mk 12,2.6). To znamená, že přišli psi a lízali jeho rány. Psi totiž, kteří přišli, byly národy, které lízaly rány našeho Vykupitele (srov. Mt 7,6; 15,26n.). Vzali Jeho Tělo a položili jej na své oči.“74

Text, který obsahuje nápadně podobné formulace jako svatého Cyrila, se nachází v dílech svatého Jana Zlatoústého, není však úplná jistota o jeho autorství.75
Jak právem zmínil F.J. Dölger, doplňují se Cyril, (Pseudo-)Chrysostomos a Afrahat vzájemně, přičemž poslední ještě záměrně zmiňuje posvěcování rtů a jazyka, které je jistě zamýšleno i u prvních dvou.76 Theodoret z Kýru ostatně mluví o polibku Těla Páně.77
Jak si představit ono vkládání na smysly? Bylo již řečeno, že jistě nebylo Tělo Páně bráno levou rukou. Jeden text u Jana Damašského nám může dále pomoci: „Přibližujeme se k Němu s horoucí touhou a s rukama drženýma ve tvaru kříže přijímáme Tělo Ukřižovaného. A když jsme na něj položili oči, rty a čelo, vychutnejme (metalábomen) božský (žhavý) Uhel, aby oheň naší touhy, ke kterému se přidává ještě oheň z přijatého Uhlu, spálil naše hříchy, osvítil naše srdce a my abychom byli účastí na božském ohni zcela rozpáleni a zbožštěni.“78 Tento obřad se tedy vykonával s hlavou v úctě skloněnou.

Při tomto vkládání na smysly se muselo pochopitelně obzvláště dávat pozor, aby se žádná částečka neztratila. Pro toto nebezpečí a pro nepřístojné a pověrečné zneužívání, jak je také třeba uznat, tento obyčej vymizel.79 Neboť jistě nevynesla synoda v Toledu v roce 400 následující kánon bez příčiny: „Pokud někdo hostii, kterou přijme od kněze, nepožije, ať je vypuzen jako svatokrádežník.“80

Ale také později po vymizení žehnání smyslů bylo poměrně snadno možné při přijímání na ruku si nepozorovaně Tělo Páně odnést. Tak zpravují na konci 7. století sepsané Kánony Jakuba z Edessy,81 kde se ho kněz Addai Philoponus ptá: „Jsou lidé, kteří si částečky Svátosti odnášejí a dokonce je sešívají dohromady na způsob kouzelných pásků, dávají si je do váčku, věší je na sebe na způsob amuletů, dávají si je do postele nebo do zdí domů, tak se chci zeptat, jestli se sluší, že se to děje, nebo, jestli se to nesluší, jaký trest musí dostat ti, co něco takového dělají.“
Na to bylo následně takto odpovězeno: „Ti, co páchají takové rouhání na klaněníhodné Svátosti Těla a Krve Krista-Boha, že tuto Svátost nahlíží pouze jako nějaký obyčejný úctyhodný předmět křesťanské úcty podobný mnoha jiným, že tuto Svátost spolu s křížem nebo s ostatky svatých věší na krk nebo dávají na ochranu do svých postelí a vkládají do zdí svých domů nebo do vinic, do zahrad či do parků nebo ji považují za ochranu před něčím tělesným, – tyto svaté Svátosti jsou pouze pokrmem duší těch, kteří nosí znamení Kristova kříže, kvasem a závdavkem vzkříšení z mrtvých a života věčného – : ti mají být, jsou-li to klerici, zcela sesazeni (z úřadu) a po tři roky být vyloučeni ze společenství svatého přijímání a stejně tak dlouho být mezi kajícníky. Jsou-li to však laici, ať jsou vylouční ze společenství svatého přijímání na čtyři roky a zařadí se mezi kajícníky.“82

Nakonec je třeba také se zmínit o výskytu svatého přijímání doma. Svatý Basil uvádí, že v době pronásledování může být někdo donucen podat si za nepřítomnosti kněz či jáhna sám svaté přijímání. Ospravedlňuje to na základě odkazu na poustevníky a zvláště na tzv. zasvěcené v Alexandrii a Egyptě,83 kteří však nejsou blíže popsáni. Avšak kvůli nepatřičnostem se záhy nechal slyšet egyptskými křesťany velice uznávaný opat Šenute (+466) z kláštera v Atripe, že „s veškerou přísností vznáší námitku proti tomu, aby si nějaký účastník shromáždění bral Hostie z Večeře Páně s sebou domů. Kněz nebo jáhen nemá nechat někomu, kdo ho o něco takového prosí, ani tolik, co odpovídá hořčičnému zrnku.’ “84 Otto Nußbaum připomíná, že nádoby pro svaté přijímání doma byly běžně uzpůsobeny tak, aby bylo možné přijímat Tělo Páně přímo ústy.85

Souhrnné zhodnocení dějinného přehledu

Neexistoval žádný ritus takového „svatého přijímání na ruku“, jaký je praktikován dnes, kdy se totiž pokládá Hostie na levou ruku a pravou rukou se dává do úst. Striktně vzato se jednalo u výše uvedených textů nikoliv o „svaté příjímání na ruku“, ale o svaté přijímání do úst, kdy pravá ruka vlastně plnila funkci patény. Na to poukazuje ritus svatého přijímání jáhna v byzantském ritu, kdy v hluboké úkloně přijímá ústy Tělo Páně z pravé ruky.
Přijímáním Těla Páně ústy s úklonou a v úctě se jasně vyjadřuje, že je zde člověk v roli přijímajícího a nikoliv toho, kdo si sám bere a sobě dává. Zároveň byla také od počátku snaha dostát požadavkům víry v reálnou přítomnost, což se ukazovalo velkou starostí, aby se neztratily malé částečky.
Vidíme organicky rostoucí vývoj směřující ke svatému přijímání do úst, které se stalo ve všech ritech Východu a Západu jediným přípustným. Teprve v pokoncilních reformách, které vyvrcholily v tzv. „novém ritu“ (jak jej nazývá také papež Pavel VI.86), se tato jedinečnost po více než tisíci letech opustila, ovšem v ostatních starých ritech se stále ještě dnes nachází.

Proč byla tato jedinečnost proti výslovné vůli většiny latinských biskupů zrušena? Na to by chtěl poskytnout odpověď následující oddíl.

  1.  Srov. Albert GERHARDS/Klaus WINTZ, článek Altar, in: LThK3 1,437. ↩
  2. Tak varuje např. SV. AUGUSTIN ty, kteří z vlastní viny nemohou přijímat, aby tam nevstupovali, „aby nebyli vykázáni od zábradlí (de cancellis)“ (serm. 392,5, in: PL 39,1712).  Koncil v Laodiceji ve 4. století se zmiňuje, že laici přijímali u oltáře, kam bylo ženám výslovně zakázáno vstupovat.[21. KONCIL V LAODICEJI, kán. 44, in: Mansi II, 571. ↩
  3. Kromě omezení SYNODY V TOURS (567) v kán. 4 (Mansi IX, 793): „Ut laici secus altare, quo sancta mysteria celebrantur, inter clericos tam ad vigilias, quam ad missas, stare penitus non praesumant: sed pars illa, quae a cancellis versus altare dividitur, choris tantum psallentium pateat clericorum. Ad orandum vero et communicandum, laicis et feminis, sicut mos est, pateant sancta sanctorum“ (Laici nesmí bez vyjímky stát u kléru u oltáře, kde se slaví svatá tajemství, během vigilií a mší: prostor mezi chórovými lavicemi a oltářem je přístupný pouze chóru kleriků zpívajících žalmy. K modlitbě a svatému přijímání, ať je však, jak je zvykem, Nejsvětější laikům i ženám dostupná.) ↩
  4. Ve Španělsku potvrdil již IV. KONCIL V TOLEDU v roce 633 (Mansi X, 624), „ut sacerdos et levita ante altare communicnt, in choro clerus, extra chorum populus“ (že kněz a levita přijímají u oltáře, klérus v chóru, lid mimo chór). ↩
  5. K dějinám a významu srov.: Klaus GAMBER, Die Funktion des gotischen Lettners aufgezeigt am einstigen „Lectorium“ des Regensburger Domes, in: TÝŽ, Sancta Sanctorum. Studien zur liturgischen Ausstattung der Kirche, vor allem des Altarraums (= Studia patristica et liturgica 10), Regensburg 1981, 109-119. ↩
  6.  Srov. J. A. JUNGMANN, Missarum Sollemnia II, Vídeň 1948, 454n. ↩
  7.  Že se má takové plátno před přijímajícími roztahovat dosvědčuj naposledy instrukce ze 26. 3. 1929 (AAS 21 [1929 ↩
  8.  Hodnotný a obšírný přehled se nachází v: Otto NUSSBAUM, Die Handkommunion, Köln 1969, 9nn. ↩
  9.  Pozn. překl.: Německé „Handkommunion“ je širší výraz, který může znamenat jednak přijímání „na ruku“, kdy přijímající nemusí Tělo Páně rukou uchopit, ale může jej z dlaně přímo přijmout, ale také přijímání „rukou“, kdy přijímající dostaně Tělo Páně na ruku a sám jej prsty uchopuje a podává si do úst. Proto autor volí psaní v uvozovkách a objasňuje tuto klíčovou problematiku, jak bude níže ukázáno. ↩
  10.  Stromata 1,1,5, in: GCS CLEM. 2, 18n. (Stählin). ↩
  11.  EUSEBIUS, h. e. 7,9,4, in: GCS EUSEB. 2, 2, 648. ↩
  12. Cat. myst., 5,21, in: FC 7, 162. ↩
  13. Hom. 7,21 a hom. 20,8. ↩
  14.  Hymny o víře, 10,8; 10,15, in: CSCO 154/155, Seq II, 2, srov. Naqpayata (dodatek Chaldejských mysterií), Mossoul 1901. ↩
  15.  ZLATOÚSTÝ = CHRYSOSTOMOS; In Math. hom. 82,4, in: PG 58, 743; TÝŽ: Vidi Dominum, hom. 6,3, in: PG 56, 138n. ↩
  16. Prosebný zpěv pro svátek všech svatých roku 396 o (egyptské) ráně kobylek, in: BKV 6,14: „Jediným slovem nás stvořila Tvá vůle a stala jsem se matkou; jedinou kapkou Tvé milosti uzdrav mé děti a zaplaš mé bolesti! Když nemocní, kteří se dotkli Tvých šatů, byli skrze Tvůj plášť uzdraveni, tím více se dává pomoci a uzdravení, když držím Tvé Tělo celé.“ Naše pozornost nemůže být s naprostou jistotou omezena pouze na liturgické dění, neboť zde nemluví jediná osoba, ale obnovující se Církev v městě Cařihradě ohroženém po vpádu Hunů jakožto božské ráně. ↩
  17.  In Cant. 1,2, in: PG 81,53. ↩
  18. Ep. 93, in: PG 32, 484n. ↩
  19.  Adv. mulieres 299n., in: PG 37, 906. ↩
  20. Oratio de S. Synaxi, in: PG 89, 832. ↩
  21.  De fide 4, 13, in: PG 94, 1149. ↩
  22.  De idol. 7,1, in: CCSL 2, 1106. ↩
  23. Ep. 58,9, in: CSEL 3, 2, 665; De lapsis 22, in: CSEL 3, 1, 253n.; De lapsis 26, in: CSEL 3, 13, 256. ↩
  24. Srov. Wunibald ROETZER, Des Heiligen Augustinus Schriften als liturgiegeschichtliche Quelle, München 1930, 131-135. ↩
  25. Contra ep. Parm. 2,7,13, in: CSEL 51, 58; Contra lit. Petil. 2,23,53, in: CSEL 52, 51n. ↩
  26. De tempore barbarico II, IV, 1-2, in: CCSL 60, 475. ↩
  27.  Hist. eccl. VI,43,18. ↩
  28. Pro přesnější představu o průběhu mše svaté v Milánu srov. Josef SCHMITZ, Gottesdienst im altchristlichen Mailand, Köln u. a. 1975. ↩
  29. Hexahemeron VI,9,69, in: CSEL 32, 257. ↩
  30. Tract. paschal. 2 in Ex 31, in: CSEL 68,31. ↩
  31. Sermo 33, in: PL 52, 295n.; Sermo 34, in: PL 52,297. ↩
  32.  Hist eccl. tripart. 9,30, in: PL 69, 1145. ↩
  33.  Kán. 3, in: Mansi III, 634. ↩
  34. Kán. 14, in: Mansi III, 1000. ↩
  35.  Sermo 44,6, in: CCSL 103, 199; Sermo 227,5, in: CCSL 104, 899n. ↩
  36.  Srov. Karl BERG, Cäsarius von Arles. Ein Bischof des sechsten Jahrhundrts erschließt das liturgische Leben seiner Zeit (Dissertatio ad lauream in facultate Theologica Pontificae Universitatis Gregorianae Urbis, Romae 1935/1944/1946), Salzburg 1994. ↩
  37.  De tabernaculo et vasis eius III, c.14, in: PL 91, 498. ↩
  38. Srov. NUSSBAUM, Die Handkommunion, 25. ↩
  39. Srov. C.J. HEFELE, Conciliengeschichte IV, Freiburg 18792, 99. ↩
  40. K jeho kanonistickému dílu srov. Paul FOURNIER, L’oeuvre canonique de Réginon de Prüm, in: týž, Mélanges droit canonique 2, Aalen 1983, 333nn. ↩
  41. Editoval F.G.A. WASSERSCHLEBEN, Leipzig 1840. ↩
  42.  „Nulli autem laico aut feminae eucharistiam in manibus ponat, sed tantum in ore eius cum his verbis ponat: Corpus Domini et Sanguis prosit tibi ad remissionm et ad vitam aeternam. Si quis haec transgressus fuerit, quia Dum omnipotentem contemnit, et, quantum in ipso est inhonorat, ab altari removeatur“ (WASSERSCHLEBEN, 102n.). ↩
  43.  „Dodnes není jasné, zda a kdy se zmiňovaná synoda konala“ (Odett PONTAL, Die Synoden im Merowingerreich, Paderborn 1986, 204). Synoda bývá datována do roku 650 nebo 688/9. ↩
  44.  Missa Illyrica, in: PL 138, 1333. ↩
  45. Císaři bylo však podáváno svaté přijímání do ruky, nepředstavuje to však žádnou vyjímku, protože císař byl počítán ke kléru. ↩
  46.  PAPEŽ ŘEHOŘ zpravuje o uzdravení němého papežem Agapitem I. (535-536), který ho nejprve osvobodil z chromosti. „Cumque ei Dominicum corpus in os mitteret, illa diu muta ad loquendum lingua soluta est. Mirati omnes flere prae gaudio coeperunt, eorumque mentes illico metus et reverentia invasit, cum videlicet cernerent quid Agapitus facere in virtute Domini ex adiutorio Petri potuisset“ (Dial., lib. III, in: PL 77, 224) (A když mu dal do úst Tělo Páně, rozvázal je mu dlouho němý jazyk k mluvení. Divili se všichni a počali plakat radostí a jejich myslí se jala taková bázeň a úcta, když jim došlo, co mohl Agapitus mocí Páně z pomoci Petrovy činit.) ↩
  47.  Srov. jeho Manuale di Storia Liturgica III, Milán 1966, 516. ↩
  48.   Klaus GAMBER, Ritus Modernus. Gesammelte Aufsätze zur Liturgiereform, Regensburg 1972, 50. ↩
  49.  „Illud vero quod pro complemento communionis intinctam tradunt eucharistiam populis, nec hoc prolatum ex evangelio testimonium recipit, ubi apostolis corpus suum et sanguinem commendavit; seorsum enim panis, et seorsum calicis commendatio memoratur“ (Mansi XI, 155) (K bodu, že se pro doplnění přijímání podává (v Krvi Páně) namočená Eucharistie, lze říci, že to nemá žádné dosvědčení v Evangeliu. Když Pán svěřil apoštolům své Tělo a Krev, svěřil zvlášť Tělo a zvlášť Kalich.) ↩
  50. Ke konci 10. století nalezneme u BURCHARDA Z WORMSU (+ 1025) místo, které předepisuje uchovávání konsekrovaných hostií, jenž byly prve namočeny do Krve Páně – za účelem podávání nemocným: „Ut omnis presbyter habeat pixidem, aut vas tanto sacramento dignum, ubi corpus Dominicum diligenter recondatur, ad viaticum recedentibus a saeculo. Quae tantum sacra oblatio intincta debet esse in sanguine Christi, ut veraciter presbyter possit dicere infirmo, corpus et sanguis Domini proficiat tibi etc. Semperque sit super altare obserata propter mures et nefarios homines, et de septimo in septimum diem semper mutetur, id est, illa a presbytero sumatur, et alia, quae eodem die consecrata est, in locum eius subrogetur, ne forte diutius reservata, mucida, quod absit, fiat“ (Decretorum liber quintus, in: PL 140,754) (Každý kněz ať má pixidu nebo nádobu hodnou Svátosti, kde by se Tělo Páně pečlivě uchovávalo jako viatikum (= pokrm na cestu) pro odcházející ze světa. Tato tak svatá Oběť musí být namočena v Krvi Kristově, aby mohl kněz pravdivě říci nemocnému: Tělo a Krev Páně ať ti prospěje atd. A ať je (Svátost) vždy na oltáři uzavřena proti myším a bezbožným lidem a každý sedmý den, ať se vždy vymění, to je, že ji kněz přijme a dá místo ní novou ten den konsekrovanou, aby se nestalo, že by delším uchováváním podlehla plísni.) ↩
  51.  V koptské liturgii drží každý přijímající pod bradou pallu (látkový šáteček), kterou mu podává ministrant. ↩
  52.  Srov. UDALRICI, Consuet. Clun. II,30, in: PL 149, 721. ↩
  53. Augustin vztahuje Ž 98,5 (Et adorate scabellum pedum eius – A klaňte se podnoži Jeho nohou) na Tělo Kristovo. ↩
  54.  „Et quia in ipsa carne hic ambulavit, et ipsam carnm nobis manducandam ad salutem dedit;  nemo autem illam carnem manducat, nisi prius adoraverit; inventum est quemadmodum adoretur tale scabellum pedum Domini, et non solum non peccemus adorando, sed peccamus non adorando“ (Enarr. in Ps. 98,9, in: CCSL 39, 1385). ↩
  55.   Některé další příklady z pozdější doby pro klaněnín  před přijetím svatého přijímání: V Řeholi svatého Kolumbána (+ 615) je předepsána trojitá úklona, jinde se líbala podlaha, Consuetudines z Cluny sepsané okolo roku 1080 vyžadují pokleknutí (srov. JUNGMANN, Missarum sollemnia II, 458). ↩
  56.  K tomu srov. svaté přijímání apoštolů v Kodexu z Russana ze 6. století. ↩
  57.  O „manibus coniunctis“ (sepjatých rukách) mluví např. SV. AUGUSTIN v Contra ep. Parm. 2,7,13, in: CSEL 51, 58: „sed interim attendant utrum saltem Optatus habuerit aliquam maculam aut aliquod vitium; non usque adeo caeci sunt, ut et istius vitam omnino immaculatam et omni vitio carentem fuisse respondeant. Cur ergo accedebat offerre dona deo ab eo ceteri coniunctis manibus accipiebant, quod maculosus et vitiosus obtulerat?“ (ale přitom ať dbají na to, zda měl Optatus vůbec nějakou poskvrnu či chybu; neboť ještě snad nejsou tak slepí, že by odpověděli, že jeho život je naprosto neposkvrněný a bez jakékoliv chyby. Proč tedy přistupoval, aby Bohu obětoval dary a proč ostatní od něj přijali se sepjatýma rukama, co poskvrněně a hříšně obětoval?). ↩
  58.  Srov. II. TRULLSKÁ SYNODA (692), can. 101, in: Mansi XI, 985n.: Chce-li někdo přijmout svaté přijímání, „ať složí ruce ve tvaru kříže a tak přistupuje, aby obdržel též ovoce svatého přijímání. Ty však, co namísto rukou přinášejí nějakou nádobu ze zlata či jiného materiálu, aby na ni přijali neposkvrněné přijímání, v žádném případě nenechme přistoupit, protože upřednostňují bezduchou a (pod člověka) podřadou látku před obrazem Božím.“ II. trullská synoda nebyla papežem Sergiem uznána, protože některé kánony byly protiřímské. Jan VIII. potom ty její závěry přijal (878?), které římské nauce a praxi neprotiřečily (srov. K. BAUS, Art. Trullanische Synoden, in: LThK2 10, 381n.). ↩
  59.   In ILLUD: Vidi Dominum, hom. 6,3, in: PG 56, 138n. ↩
  60.  De idolatria, c.7,1, in: CCSL 2,1106: „Ad hanc partem zelus fidei perorabit ingemens: Christianum ab idolis in ecclesiam venire, de adversaria officina in domum dei venire, attollere ad deum patrem manus matres idolorum, his manibus adorare, quae foris adversus deum adorantur, eas manus admovere corpori domini, quae daemoniis corpora conferunt? Nec hoc sufficit. Parum sit, si ab aliis manibus accipiant quod contaminenet, sed etiam ipsae tradunt aliis quod contaminaverunt. Adleguntur in ordinem ecclesiasticum artifices idolorum. Pro scelus! Semel Iudaei Christo manus intulerunt, isti quotidie corpus eius lacessunt. O manus praecidendae! Viderint iam, an per similitudinem dictum sit: si te manus tua scandalizat, amputa eam. Quae magis amputandae, quam quibus domini corpus scandalizatur?“ ↩
  61. Adv. mulieres 299n., in: PG 37, 906. ↩
  62.  „Ad extremum fratres carissimi, non est grave nec laboriosum quod suggero: hoc dico, quod vos frequenter facere aspicio. Omnes viri, quando communicare desiderant, lavant manus suas, et omnes mulieres nitida exhibent linteamenta, ubi corpus Christi accipiant. Non est grave quod dico, fratres: quomodo viri lavant aqua manus suas, sic de elemosinis lavent conscientias suas; similiter et mulieres, quomodo nitidum exhibent linteolum, ubi corpus Christi accipiant, sic corpus castum et cor mundum exhibeant, et cum bona conscientia Christi sacramenta suscipiant. Rogo vos, fratres, numquid est aliquis, qui in arca sordibus plena velit mittere vestem suam? Et si in arca sordibus plena vestis non mittitur pretiosa, qua fronte in anima quae peccatorum sordibus inquinatur Christi eucharistia suscipitur? (Sermo 227,5, in: CCSL 104, 899n.) ↩
  63.  „Et si erubescimus ac timemus eucharistiam manibus sordidis tangere, plus debemus timere ipsam eucharistiam intus in anima polluta suscipere“ (Sermo 44,6, in: CCSL 103, 199). ↩
  64.   SYNODA V AUXERRE (mezi 561-605), kán. 36, in: Mansi IX, 915: „Non licet mulieri nuda manu eucharistiam accipere“. ↩
  65.  Například při svatém přijímání apoštolů v Kodexu z Rossana ze 6. století, str. 6; otištěno např. v: Josef ENGEMANN, Syrische buchmalerei, in: Erwin M. RUPRECHTSBERGER (red.), Syrien. Von den Aposteln zu dn Kalifen (=Linzer archäologische Forschungen 21), Linz 1993, 167. ↩
  66.  Na paténě z Dumbarton Oaks lze zřetelně vidět, jak apoštolové dostávají svaté přijímání na pokrytou ruku (zobrazení v: LCI 1, 174n.). ↩
  67.  Obšírnou studii k tématu pokrytých rukou nabízí Dom Gabriel M. BRASÓ, La velació de le mans. Recull d’un teme d’arqueologia cristiana, in: Liturgica I, Cardinali I.A. Schuster in memoriam, Montserrat 1956, 311-386. ↩
  68. Pět jeruzalémských Mystagogických katechezí se podle tradice pochází od sv. Cyrila Jeruzalémského. Podle pojednání W.J. Swaanse (1942) byly často připisovány nástupci Cyrila, Janu Jeruzalémskému. Nejstarší rukopis, Codex Monacensis 394 z 10. století zmiňuje Jana výslovně jako autora, téměř stejně starý Codex Ottobonianus uvádí před jménem Janovým jinou rukou dopsané jméno Cyrilovo. Ovšem máme také jiné rukopisy: Coisilianus 227 (11. stol.), Bodleianus Roe 25 (11. stol.), Vindobonensis 55 (11. stol.?), Marcianus II.35 (12. stol.?) a Ottobonianus 220 (16./17. stol.), které Cyrila uvažují jako autora. Eustratius z Konstantinopole (+ 582) cituje Mystagogické katecheze a Cyrila označuje za jejich původce. Další námitky liturgické a tologické nejsou podle Augustina Piédangela přesvědčivé (srov. SC 126, 33nn.) Rozdíly mezi 18 Cyrilovými Katechezemi a Mystagogickými katechezemi je možné ozřejmit odkazem na skryté učení (disciplina arcana) a pozdější teologické prohloubení. I kdyby je Jan poněkud přepracoval, nebylo by možné Cyrilovi autorství odepřít. Každopádně však dosvědčují liturgické zvyklosti na konci 4. století.  ↩
  69.  Cat. myst. 5,21. Řecký text se nachází např. v kritické edici in: FC 7, 162. ↩
  70. K přednosti pravé ruky v antice a v Písmu svatém srov.: ThWBNT II, 37nn. a IX, 415. ↩
  71.  Otto NUSSBAUM, Die Handkommunion, 18n. ↩
  72. APHRAHAT, Unterweisungen 9,10, in: FC 5/1, 265 (do němčiny přeložil a úvodem opatřil Peter Bruns). ↩
  73.  V Poučeních (Unterweisungen) 7,21 mluví o těch, které má Gedeón podle následujícho rozkazu Božího oddělit: „Kdo bude chlemtat vodu jako pes, půjde s tebou do boje“ (Sd 7,5): „Z všech zvířat, které byly spolu s člověkem stvořena, není žádné, které by svého pána milovalo tak jako pes, který ve dne v noci hlídá. I když dostane od pána holí, neuteče od něho nadobro pryč. A když jde s pánem na lov a pánu se postaví silný lev, vydává sám sebe na smrt za svého pána. Tak stateční jsou také ti, kteří byli odděleni u vody. Následují svého Pána jako psi, vydávají se za něho na smrt a bojují srdnatě svůj boj. Stojí ve dne v noci na hlídce a štěkají jako psi, když ve dne v noci rozjímají nad Zákonem (Ž 1,2). Milují našeho Pána a lízají Jeho rány, když olizují Jeho Tělo svými jazyky jako psi olizují svého pána. Ti však, co o Zákoně nepřemítají, jsou nazýváni ‚němí psi, kteří neumí štěkat; všichni, kteří se horlivě nepostí, se nazývají hltaví psi, kteří se nemohou nasytit‘ (Iz 56,10n.)“ (FC 5/1, 229n.). ↩
  74.   APHRAHAT, Unterweisungen 20,8, in: FC 5/2, 465. ↩
  75.  „Když přistupuješ, neměj roztažené ruce, ale učiň z levé trůn pro pravou a udělej z ní jakoby misku – zároveň jako přípravu pro Krále. S velkou bázní přijmi Tělo Kristovo, aby Perla (tis margarítes) nevypadla z ruky, abys tak neutrpěl škodu na jednom ze svých údů. Podobně přistupuj ke kalichu, aniž bys zvedal ruce do výšky, když říkáš ‚Amen‘. Dokud jsou ještě naše rty vlhké, dotkněme se rukama očí a čela: tak budou posvěceny i ostatní naše smysly. A děkuj Bohu, který tě učinil důstojným onoho tak velikého tajemství“ (Ecologa 47, in: PG 63, 898). ↩
  76. 5 F.J. DÖLGER, Das Segnen der Sinne mit der Eucharistie, in: Antike und Christentum III, Münster 1932, 231-244, zde 237. Ve zmíněném článku se nachází i další svědectví pro žehnání smyslů. ↩
  77.   Srov. In Cant. 1,2, in: PG 81, 53. K místu „Osculetur me osculis suis“: „Aby se omylem při řeči o líbání neuvažovalo v přízemním a pozemském smyslu, je třeba myslet na to, že údy Ženicha v onom mystickém čase (en tó mystikó kairó) přijímáme, líbeme, objímáme a očima na srdce vkládáme. Je to podobné jako Ženichovo obejmutí: zcela věříme, že jsme u Něj. Objímáme Ho a líbeme, takže podle slov Písma vyhání láska strach.“ ↩
  78.  JAN DAMAŠSKÝ, De fide 4,13, in: PG 94, 1149. ↩
  79.  „V Německu bylo od 14. století rozšířeno žehnání smyslů Eucharistií, což připomíná o tisíc let starší praxi: Po abluci prstů se jimi dotýkalo na očích a pravila se k tomu tato slova: Lutum fecit Dominus ex sputo et linivit oculos meos et abii et vidi et credidi Deo (Jn 9,11). Šlo o obyčej, který se snadno mohl stát pověrečným a méně důstojným a opět vymizel“ (JUNGMANN, Missarum Sollemnia II, 508). ↩
  80.   „Si quis autem acceptam a sacerdote eucharistiam non sumpserit, velut sacrilegus propellatur“ (kán. 14, in: Mansi III, 1000). ↩
  81.  Narozen r. 633, zemřel r. 708 v klášteře Tell-´Addâ. I přes jeho monofyzitské názory jde o významného syrského autora. ↩
  82.   C. KAYSER, Die Canones Jabob’s von Edessa, Leipzig 1886, 13n.; citováno u F.J. DÖLGER, Die Eucharistie als, Reiseschutz. Die Eucharistie in den Händen der Leien, in: Antike und Christentum 5, Münster 21976, 232-247, zde 241. ↩
  83.  Srov. BASIL VELIKÝ, ep. 93, in: PG 32, 484n. ↩
  84. LEIPOLDT, Schenute von Atripe und die Entstehung des national ägyptischen Mönchtums (= TU NF X,1), Leipzig 1903, 18; srov. tamtéž s. 31; citováno u F.J. DÖLGER, Die Eucharistie als Reiseschutz, 240n. ↩
  85.  Srov. Otto NUSSBAUM, Die Handkommunion, 21. ↩
  86.  Např. v Promluvě z 19. 11. 1969 k věřícím ve svatopetrské bazilice. PAVEL VI. mluví o „zavedení nového mešního ritu do Liturgie“ (l’introduzione nella Liturgia del nuovo rito della Messa) (AAS 61 1969 777; EDIL I, č. 2000). ↩