Oživování odmítnuté morální teorie?

Představte si manžele, kteří se vzali po rozvodu některého z partnerů, ačkoli tento první sňatek uznávají za platný, a přesto spolu žijí jako muž a žena. To se rovná přiznání cizoložství, a tedy smrtelného hříchu. Podle učení Církve je jim třeba pomoci, aby pochopili, že v takovém stavu se musejí zdržet přijímání Eucharistie.

Je jiná alternativa? Můžeme připustit, že první manželství bylo platné a že současný sexuální vztah těchto manželů je mravně problematický nebo přinejmenším není v plném souladu s evangeliem, a přesto tvrdit, že to alespoň v některých případech neruší jejich víru v Boha a lásku k němu, že jsou stále ve stavu přátelství s ním, a tedy mohou plodně přijímat Eucharistii? Snad bychom je měli dokonce povzbuzovat, aby ke sv. přijímání přistupovali, na základě teorie, že Eucharistie posílí jejich vztah k Bohu novými milostmi a pomůže jim jako Kristovým učedníkům v růstu.

Tento postoj se opírá o širokou verzi teorie „základního rozhodnutí“, která tvrdí, že lze rozlišovat mezi konkrétním chováním člověka a jeho zásadní orientací na Boha nebo odvrácením se od něj. Před falešnou útěchou toto přístupu je manžele nutno varovat, a to ze dvou důvodů.

První je sama autorita Církve učící. Encyklika sv. Jana Pavla II. Veritatis splendor teorii „základního rozhodnutí“ odsuzuje a odmítá, že by „člověk mohl v důsledku základního rozhodnutí zůstat věrný Bohu nezávisle na tom, zda některá jeho rozhodnutí a skutky odpovídají či neodpovídají specifickým mravním příkazům či pravidlům.“¹

„Člověk též každým smrtelným hříchem, kterého se dobrovolně dopustil, uráží Boha …; třebaže si uchovává víru, ztrácí „milost posvěcující“, „lásku“ a „věčnou blaženost“.Tridentský koncil učí, že „milost ospravedlnění, které se nám dostalo, může být ztracena nejen nevěrou, kterou se ztrácí sama víra, nýbrž i kterýmkoliv jiným smrtelným hříchem“.“²

Druhý důvod vyplývá z podstaty teorie fundamentálního rozhodnutí: o fundamentální rozhodnutí jde pravděpodobně ve chvíli, kdy člověk činí zásadní volbu orientace svého života. Takovou volbou je jistě i rozhodnutí pro pravidelný sexuální život mimo platné manželství. Jde o vědomě zvolený způsob života. Těžko to lze nazvat bezděčným hříchem ze slabosti či vášně.

Problémem samozřejmě nejsou civilně znovusezdané páry, které se snaží žít jako bratr a sestra a někdy padají. Ti se z toho mohou vyzpovídat (a vyzpovídají); v zásadě mohou přistupovat ke sv. přijímání. Problém vzniká, když nemají v úmyslu se sexuálního vztahu vzdát. V takovém případě se nejedná o úsilí o život ve zdrženlivosti. Připuštění k Eucharistii jim nepomůže překonat jejich náklonnost ke hříchu, ale pravděpodobně je utvrdí v rozhodnutí, které již učinili.

[childnav]