Příklady z raných koncilů a církevních otců

2.10.2015 admin

Téměř univerzální svědectví rané Církve potvrzuje jednotu a nerozlučitelnost manželství jako učení samotného Krista a to, co křesťany odlišuje od židovské a pohanské praxe. Rozvod a opakovaný sňatek nepřicházely v úvahu; vážné pochybnosti vlastně vzbuzovalo i to, zda člověk může uzavřít nové manželství po smrti manžela. Sv. Pavel toto druhé manželství dovoluje „jen v Pánu“, ale povzbuzuje vdovy, aby „zůstaly tak, jak jsou“ (1 Kor 7,39-40). Velcí patrističtí autoři na základě Matouše 19,11-12 a napomenutí sv. Pavla obecně zdůrazňují přednost dobra panenství a čistého vdovství před dobrem manželství.

V nedávné době se objevila tvrzení, že První nicejský koncil (325) řešil připuštění rozvedených a znovusezdaných ke svatému přijímání. To je hrubě mylný výklad tohoto koncilu a nepochopení sporů o manželství ve 2. a 3. století. Různé přísné a heretické sekty ve druhém století v rozporu s Kristovým učením (a učením sv. Pavla) zakazovaly manželství obecně. Jiné ve 2. a 3. století, zejména novaciáni, zakazovaly „druhé manželství“ po smrti manžela. 8. kánon Prvního nicejského koncilu je zaměřen právě proti omylu novaciánů ve věci „druhého manželství“, u něhož se však obecně rozumělo, že jde o manželství po smrti prvního manžela.1

To potvrzuje byzantský výklad kánonu o „druhém manželství“ a přijímání Eucharistie ze 4. století. Kánon se aplikoval zejména na mladé vdovy a vdovce, kteří, vedeni „probuzením smyslného ducha“, uzavřeli po smrti prvního partnera nový sňatek. Za toto „druhé manželství“ byli kritizováni, nicméně byli připuštěni ke svatému přijímání, pokud absolvovali období modlitby a pokání.2

Existuje několik nejednoznačných textů ze 4. století, které se zabývají rozvodem a cizoložným druhým vztahem. Mluví o tom, že člověka, který vstoupil do takového cizoložného vztahu, lze připustit ke sv. přijímání až po dlouhém období pokání (např. sedm let). Je však nepravděpodobné, že dovolovaly, aby tento druhý vztah – o němž výslovně hovoří jako o cizoložném – pokračoval. Přirozenější výklad je takový, že kát se z cizoložství bylo součástí pokání, které bylo k připuštění ke sv. přijímání nezbytné.3

Stručně řečeno, církevní otcové a rané koncily přinášejí velmi silné svědectví proti připuštění znovusezdaných rozvedených ke sv. přijímání.

[childnav]

  1. Nicejský koncil (325), 8. kánon, DH 127: „Je náležité, aby (novaciáni) písemně vyznali… že zůstávají ve společenství s těmi, kdo dvakrát uzavřeli sňatek, a s těmi, kteří selhali během pronásledování.“ Srov. Henri Crouzel, L’Église primitive face au divorce: du premier au cinquième siècle (Paris : Beauchesne, 1971), 124. Sv. Epifanius ze Salaminy (zemř. 403), který psal proti novaciánům, proto vysvětluje, že duchovní se po smrti manželky nesmějí znovu oženit, zatímco laici ano. The Panarion of St. Eiphanius, Bishop of Salamis: Selected Passages, přel. a ed. Philip R. Amidon (New York: Oxford University Press, 1990), 205. ↩
  2. Matthew Blastares, The Alphabetical Collection, Gamma (chap. 4, about Laodicea 1), in Patrick Demetrios Viscuso, ed. a překl., The Aplhabetical Collection of Matthew Blastares: Selections from a Fourteenth-Century Encyclopedia of Canon Law (Brookline, MA: Holy Cross Orthodox Press, 2008), 95. ↩
  3. Viz např. sv. Basil Veliký, 77. kánon, v Listu Epištole sv. Basila 217. U sv. Řehoře Naziánského, Oratio 37.8, je nejpravděpodobnější, že Řehoř kázal před Theodosiovým dvorem v Konstantinopoli, aby byly změněny říšské zákony o manželství. Nejednoznačnost Řehořova kázání objasňuje jeho List 144, kde nazývá rozvod „naprosto odporujícím našim zákonům, i kdyby tito Římané (v říši) soudili jinak“. ↩