Rezignace na čistotu?

V jádru současných návrhů je pochybování o čistotě. Odstranění povinnosti rozvedených zachovávat čistotu je vlastně jejich hlavní inovací, neboť Církev rozvedeným a znovusezdaným, kteří z vážného důvodu (např. kvůli výchově dětí) spolu nadále žijí, již umožňuje přistupovat ke svatému přijímání, souhlasí-li s tím, že budou žít jako bratr a sestra, a nevzniká-li tím nebezpečí pohoršení. To učil jak Jan Pavel II., tak Benedikt XVI.

Současné návrhy však předpokládají, že tato čistota rozvedených je nemožná. Neobsahuje to skrytou rezignaci na čistotu a ztrátu naděje na moc milosti, s níž lze zvítězit nad hříchem a neřestí? Kristus volá k čistotě každého člověka podle jeho stavu, ať je svobodný, žije v celibátu, v manželství, nebo po rozluce. Ježíš v evangeliích toto povolání a slib opakuje společně s důrazným varováním: to, co vede ke hříchu, je třeba „vyloupnout“ a „useknout“, neboť „je pro tebe lépe, aby jeden z tvých údů přišel nazmar, než aby celé tvoje tělo přišlo do pekla“ (Mt 5,27-32). Čistota je skutečně srdcem a duší Ježíšova učení o manželství, rozvodu a manželské lásce v Horském kázání.

Tato čistota je plodem milosti, nikoli pokání nebo deprivace. Nejde v ní o potlačení sexuality člověka, ale o její správný řád. Čistota je ctnost, která sexuální touhy podřizuje rozumu, aby sexualita člověka nesloužila žádostivosti, ale svému správnému cíli. Jejím výsledkem je to, že čistý člověk ovládá své vášně, místo aby se jimi nechal zotročit, a tím se stává schopným naprostého a trvalého sebedarování. Stručně řečeno, čistota je nezbytná pro následování Krista, které je jedinou skutečnou cestou k radosti, svobodě a štěstí.

Dnešní kultura tvrdí, že čistota je nemožná či dokonce škodlivá. Toto dogma světa je v přímém protikladu k učení Páně. Když ho přijmeme, je obtížné vysvětlit, proč by se mělo vztahovat jen na rozvedené. Není nerealistické chtít po svobodných, aby žili v čistotě až do sňatku? Neměli by být také oni připuštěni ke svatému přijímání? Takových příkladů by se dalo uvést víc.

Někteří civilně znovusezdaní se přece snaží žít čistě jako bratr a sestra. Může to pro ně být těžké a někdy mohou padnout, ale pod vlivem milosti znovu povstávají, vyzpovídají se a začínají znovu. Kdyby byly současné návrhy přijaty, kolik z nich by boj o čistotu vzdalo?

Mnoho rozvedených a znovusezdaných samozřejmě čistě nežije. Od těch, kteří se o čistotu snaží (a někdy selhávají), se liší tím, že nečistotu neuznávají jako něco závažně špatného, nebo přinejmenším nemají v úmyslu žít čistě. Jestliže budou připuštěni k Eucharistii, i kdyby šli předtím nejprve ke zpovědi, ale měli přitom v úmyslu i nadále žít nečistě (což je radikální rozpor), existuje reálné nebezpečí, že budou ve své aktuální neřesti utvrzeni. Není pravděpodobné, že budou růst v chápání objektivní hříšnosti a závažnosti svých nečistých skutků. Můžeme se ptát, zda se tím jejich mravní charakter zlepší, nebo zda je pravděpodobnější, že se naruší či dokonce zdeformuje.

Kristus učí, že čistota je možná i v obtížných případech, protože Boží milost je silnější než hřích. Na tomto slibu by měla být založena pastorační péče o rozvedené. Pokud neuslyší Církev hlásat Kristova slova plná naděje, že mohou skutečně žít čistě, nikdy to nezkusí.

[childnav]